„Odlet provázely zmatky. Informace se stále měnily. Původně pro nás mělo přiletět letadlo, které poslal ministr kultury. Ministerstvo zahraničí však vyhodnotilo, že jde o nebezpečnou zónu, takže odletí nejdříve ženy a zbylá místa v letadle obsadí členové diplomatického sboru. Na filharmonii se sice trošku zapomnělo, ale nikdo z nás se nesnažil dostat se přednostně domů. Poslední informací bylo, že se v letadle uvolnilo dalších třicet míst, která je třeba obsadit. Nicméně asi sedmdesát našich kolegů je ještě v Japonsku. Původně se mělo letadlo, které nás dopravilo domů, vrátit pro ně. Ale vše je zase jinak. Podle posledních informací mají zajištěný let a vrátit by se měli v neděli, “ popsal poslední chvíle před návratem domů koncertní mistr České filharmonie, houslista Miroslav Vilímec.

Podle jeho slov panovala mezi členy ČF dobrá nálada.

„Ti, co nemohli odletět, přijali tuto zprávu v klidu a věří, že se vrátí v pořádku domů. V Kanazawě, kde nyní jsou, nehrozí žádné nebezpečí. Jedinou hrozbou by byl výbuch jaderné elektrárny. Ta je však na severu, vzdálená téměř tisíc kilometrů od města, kde naši kolegové čekají na návrat,“ pokračuje Vilímec.

A jak prožívali naši filharmonici katastrofu v Japonsku?

„Byli jsme prakticky stále mimo dění. Například Tokio a Hirošimu postihlo zemětřesení až po našem odjezdu. Když jsme se sem vrátili zpět, bylo postiženo místo ze kterého jsme přijeli. Ačkoliv epicentrum zemětřesení bylo od míst, kde jsme právě pobývali, hodně vzdálené, třásly se pod námi postele a podlaha, připadáte si jako na vodě. Byli jsme o dění v Japonsku stále informováni jak naším ředitelstvím, tak velvyslanectvím, jestli náhodou nejedeme do oblasti se zvýšenou radiací, jestli nehrozí nebezpečí. Samozřejmě jsme stále sledovali zpravodajství na CNN, ale většinou jsme o dění věděli o hodinu dříve, než se objevilo ve vysílání. Musím říci, že i přesto, jaká katastrofa se v době našeho pobytu v Japonsku odehrávala, nevnímali jsme ji tak hororově jako naši blízcí doma,“ popisuje zážitky Vilímec s tím, že obdivoval Japonce pro jejich ukázněnost a klid.

„I přesto, jaké neštěstí je postihlo a jakému nebezpečí museli čelit, je obdivuhodná jejich disciplinovanost a ukázněnost. Při evakuaci stojí klidně a čekají na autobus. Nepředbíhají se, nestrkají, ale trpělivě vyčkávají a dodržují daná pravidla,“ ukončuje Vilímec.