Zázračně přežil výbuch dělostřeleckého granátu, který explodoval jen kousek od něj. Těžká zranění, mimo jiné na místě pro muže nejcitlivějším, se ale negativně podepsala na jeho zdravotním stavu. Ten se stále zhoršuje.

Rána a let mezi sudy

Psal se 27. červen 2012, když začala Skýpalovi směna v sušickém kovošrotu, kde pracoval. Třídil zrovna odpad, když jeho kolegovi, jenž řezal autogenem šrot, pod rukama explodoval poválečný dělostřelecký granát ráže 122 mm, který do kovošrotu doputoval nejspíše z bývalého vojenského prostoru Dobrá Voda. Muž (45) byl na místě mrtvý, výbuch zranil i dva další pracovníky sběrny. Jednoho lehce, Skýpalu těžce.

„Přišla rána, odletěl jsem mezi sudy. Pak už si nevybavuji nic, jen vrtulník,“ popsal Skýpala, který byl tehdy letecky transportován do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze.

„Byl jsem dlouho v bezvědomí, prý jsem dvakrát přežil klinickou smrt. Probudili mě až po nějakých čtyřech týdnech. To jsem si vůbec nic nepamatoval. Nevěděl jsem ani, že mám rodinu. Nepoznával jsem ani rodiče,“ vzpomínal Skýpala, který se až později začal rozpomínat na svoji minulost.

Jeho synovi Toníkovi bylo v tu dobu pouhých devět měsíců, dcerce Ingrid tři roky. „Já si z té doby pamatuji jen to, že byl táta na vozíku a pak se učil chodit,“ řekla Deníku s odstupem 10 let dnes už třináctiletá školačka.

Její otec měl tehdy obrovské štěstí, že vůbec přežil. Při výbuchu utrpěl mnohočetné popáleniny na zhruba polovině těla, otevřenou zlomeninu stehenní kosti a kyčelního kloubu a řadu dalších vážných zranění. Mimo jiné přišel o varlata. I kvůli tomu se později s matkou obou dětí rozešel. „Vztah se nám rozpadl, nešlo ho udržet. To zranění se pochopitelně promítlo. Od té doby jsem celou dobu sám. Stačí mi děti, o ty jsem se celou dobu staral v podstatě sám. Před dvěma měsíci si ale dceru musela vzít do péče její matka, já už se o obě děti vzhledem ke stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu nedokážu postarat. Kluka mám ale v péči dále,“ řekl Deníku Skýpala, který se odstěhoval ze Sušice a nově bydlí u své sestry v nedaleké vesnici. Potřebuje totiž občas pomoc, sám už vše nezvládá.

Chůze o holích

I když lékaři dělali, co mohli, do práce už se vrátit nemohl, je invalidním důchodcem. „Těch uplynulých deset let jsem byl každou chvíli po nemocnicích. Měl jsem záněty, končil jsem na kapačkách. Já dnes ujdu maximálně sto metrů, pak mě začnou brnět nohy a jdu k zemi. Takže když jsem třeba chodil s dětmi si hrát do parku nebo na ryby, musely mi nosit rybářskou stoličku a v případě potřeby jsem si na ni musel hned sednout, ať jsme byli kdekoli, třeba na silnici. Jinak bych upadl. Někteří lidé na to koukali divně, ale jinak to nešlo. Kolikrát se mi stalo, že jsem se složil třeba v krámu. Strhl jsem i regál. Je to hodně nepříjemné,“ řekl Skýpala, jenž se neobejde bez francouzských holí. Bez nich dokáže ujít sotva několik metrů.

Nechávám to osudu

Živit z invalidního důchodu dvě děti není snadné. Proto je hodně vděčen sušické charitě, která mu opakovaně pomohla, když potřeboval. „Při dnešní drahotě je to pro mě hodně složité. Nejde jen o potraviny, energie a podobně, ale potřebuji například zdravotní pomůcky, které jsou také čím dál tím dražší,“ posteskl si.

Trápí ho, že mu začíná dosluhovat auto, bez něhož se neobejde. Není totiž podle svých slov už schopen dojít na zastávku autobusu. „Kdyby se našlo zánovnější auto, vůbec bych se nezlobil,“ potvrdil s úsměvem. Co bude dál, přijímá odevzdaně. „Nechávám to osudu, ostatně co mohu dělat jiného,“ uzavřel muž, jenž již brzy oslaví padesátku.