V roce 1990 byl lovecký zámeček v Železné Rudě určen pro buldozer. Dnes v něm sídlí Muzeum motocyklů, největší expozice historických motocyklů v ČR, která ukrývá mnoho světových unikátů. Při nedávné návštěvě muzea jsem si povídala se současným majitelem zámku panem Zdeňkem Bálkem, který se postaral o jeho záchranu.

Můžete v krátkosti přiblížit historii zámečku?

Jde o jeden z nejstarších objektů v centrální části Šumavy. Zámek postavil v roce 1690 hrabě Jindřich z Nothaftu původně jako letní sídlo hrabat Nothaftů, kteří sem jezdili na lovecké výpravy. Tehdy se zde hojně vyskytovala vysoká zvěř – převážně jeleni a srnci, dále pak tetřevi, tetřívci a jeřábci. Ze šelem můžu jmenovat v té době ještě hojného medvěda, vlka nebo rysa. Vystřídalo se tu mnoho majitelů. Byl tu Přibík z Klenové, Schwarzenbergové, Hafenbraedlové, Abelové, prostě majitelů mraky. Později se ze zámečku stalo sídlo správy Knížecích lesů a statků. Po roce 1945 byl zámek různě využíván - jako jídelna, kuchyně, kino, naposledy pro účely zemědělství, a postupně chátral. V roce 1989 jen zázrakem unikl demolici, neboť pro něj byl připraven demoliční výměr. V současné době je opět opraven.

Dnes jste majitelem zámku, takže v podstatě novodobý zámecký pán. Jak se jím člověk stane?

O prodeji zámečku v Železné Rudě jsem věděl delší dobu. Po určitých úvahách došlo k jednání se starostou panem Vonáskem a železnorudským zastupitelstvem. Koupi jsem velice pečlivě zvažoval, došlo i na několikeré prohlídky objektu. Značně negativně na mě působil dosti vysoký stupeň zchátralosti objektu. Přesto jsem se rozhodl zámek zakoupit a pustit se do rekonstrukce.

Co následovalo?

V roce 2004 a 2005 proběhla celková rekonstrukce totálně zničeného objektu. Nejdřív jsem musel odstranit dřevomorku, opravit podlahy, vyškrábat zdivo. Klenby byly propadlé, staticky narušené, vše se muselo heverovat, klenby skládat znovu, aby to nespadlo. Právě zemědělství dalo objektu nejvíce zabrat. Byly tu konírny, maštale, stáje, takže tu zůstaly hromady hnoje, sena, bordelu… Jenom ze sklepů jsme vyvezli čtyřicet kubíků odpadků! Bylo to šílené. Když jsme dělali sklepy, krysy nám padaly za krk. Přesto, když se to opravilo a zprovoznilo, někteří se nechali slyšet, že se tu zas tolik neudělalo. Ovšem na druhou stranu musím přiznat, že bylo hodně lidí, kteří mi věřili a fandili tomuto záměru a stáli při mě a všemožně mne podporovali.

Kdo všechno na tom pracoval?

Byl jsem tu hlavně sám a měl jsem tu pár plzeňských firem, ale dělal jsem s nimi. Tady byl původní rozpočet na rekonstrukci určený pro město 23 milionů. To bylo hned po revoluci čili ještě ve starých cenách, takže v době, když jsem to koupil já by to bylo asi dvakrát tolik. Tolik peněz jsem neměl, ani by mě to nikdo nezaúvěroval na takovou ruinu a tak pochybný podnikatelský projekt, takže jsem to musel odřít sám a pomáhali mi různí známí, kamarádi a různé stavební firmy.

V roce 2004 jste zámek koupil a v roce 2005 jste už otvíral Muzeum historických motocyklů?

Ano. Samozřejmě práce je tu do dneška, ale do roka jsme otevřeli celé křídlo, udělala se fasáda, statické zajištění, udělaly se krovy a střechy, prostě aby objekt mohl žít. Potom se dělaly další věci – muzeum, pizzerie, dva byty. Čili základní záměr, který jsem měl, bylo co nejdřív otevřít, protože než se muzeum dostane mezi lidi, to je pět deset let, než se to zažije a lidé začnou říkat: Tam je muzeum, tam se pojedem podívat. V současné době celé jedno křídlo zámečku slouží jako muzeum motocyklů a v pravém křídle se nachází expozice o historii lyžování na Šumavě. Dále je zde lovecký salónek a obytná část objektu, kde jsou dva byty. Ten druhý jsem si udělal pro sebe, abych měl nějaké zázemí, když tady žiju.

V severním křídle železnorudského zámečku je otevřena výstava Český kráter…

Tam původně byla kočárovna a když jsem to získal, byl tam akorát bordel a kůlny. A hlavně to bylo všechno spadlé. Takže objekt se opravil, udělala se nová dlažba podle původní, vlastně se udělalo celé nádvoří, a dnes je tam výstava Český kráter. A v zimě je tento objekt vždy celý pod sněhem. Já se smál, když mě pamětníci říkali: „My jsme tu vždycky sáňkovali ze střechy.“ A je to tři roky zpátky, jak byla ta krutá zima. Tehdy jsem přijel a říkal: „Jéžišmarjá, sníh je až k oknům, to si musím vyfotit.“ Přijel jsem za týden a říkám: „Jéžišmarjá, sníh je nad okna, to si musím vyfotit.“ Přijel jsem za další týden a sníh byl k okapu. Tak jsem si to zase vyfotil a přijel jsem za další týden a vzadu už nebylo poznat, kde je střecha a kde terén. Tehdy už jsem pochopil a dal za pravdu i Karlu Klostermanovi, který ve svých románech psal, že kůň zapadal na stojato, jaká byla vánice.

Za rozhovor děkuje Hana Sádlíková