Cyklista František Vejčík z Plánice se vydal na kole z místa svého bydliště do Řecka a zpět. Denně najezdil 160 kilometrů a když se vrátil, měl na tachometru 4500 kilometrů. Tuto trasu zvládnul za 29 dní. Povídali jsme si s ním o jeho cestě a mnoha zajímavých zážitcích, které při této akci prožil.

Vyrazil jste ze svého bydliště. Kam jste až dojel?

V Řecku jsem přes Soluň pokračoval směrem dolů, přibližně do půlky, do města Lárisa. Tam jsem se otočil a vracel se na západ. Projel jsem čtrnáct států. Cestou do Řecka jsem jel přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, zpět z Řecka spodem přes Albánii, Černou Horu, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Slovinsko, Rakousko a Německo.

Jak se zrodil nápad vydat se právě na tuto cestu?

Jezdím na kole ročně přibližně 5000 kilometrů. Před dvěma roky jsem se takto vydal do Itálie, ale to jsem ujel méně, přibližně 1300. Řekl jsem si, že zkusím jet zase o něco dál. V Itálii jsem byl na 11 dnů, tento rok jsem chtěl alespoň na měsíc. Třeba příště to bude ještě víc.

Proč jste si vybral právě Řecko jako cíl?

Lákala mě Soluň, odtud k nám přišli Cyril a Metoděj. Odjížděl jsem na jejich svátek. Chtěl jsem ji trochu vidět.

Jak jste nocoval?

Ve stanu. Vezl jsem si všechno s sebou. V kempu jsem nespal ani jednou. Našel jsem si místo u silnice, ale takové, aby nebylo vidět. Vždy jsem hledal místo u vody.

Jak jste se stravoval?

Měl jsem nějaké zásoby s sebou, ale ty mně došly za 13 dnů. O poslední konzervu jsem se rozdělil s toulavým psem. Chtěl jsem ho nějak zabavit, aby za mnou neběžel. Navíc mi ho bylo líto, byl tam chudák sám.

Která země vás zaujala?

Líbilo se mi v Srbsku. Tam jsou super lidi a vesnice vypadaly tak, jak kdysi v Čechách. Domy měly pumpu na dvoře a záchod venku. A silnice měli velmi dobré. Ovšem, kde jsem tak hezké zážitky neměl, bylo Rumunsko. Tam jsou silnice ve špatném stavu, také velký nepořádek a všude pet lahve.

Potkal jste nějaké cyklisty, kteří se vydali na podobně dlouhou cestu?

Setkal jsem se v Řecku s dvěma Angličany, kteří mají v plánu cestovat rok a půl. Tehdy na cestě byli sedm týdnů. Je zajímavé, že hodně samotných cestovatelů jsem viděl v Albánii. V Chorvatsku jsem se bavil s Rakušanem, který jel přibližně stejnou trasu jako já.

Měl jste někdy krizi?

Ano, asi 18. den. V Albánii totiž bylo u benzínky drahé chlazené pití, tak jsem si vždycky nechal natočit pitnou vodu. Měj jsem z toho ale pak hrozný průjem a horečky, tak jsem pak dva dny raději nic nejedl, abych se z toho dostal.

Viděl jste nějaké památky?

Musel jsem je z časových důvodů vynechat. Ale jel jsem v Řecku přes úsek, kde opravují silnice a kde se zároveň dělal archeologický průzkum. Byly tam vykopané základy starých staveb s primitivními zdmi, tak jsem si je prohlížel. Jel jsem také kolem kláštera Meteor, který je na skále.

Zažil jste něco zajímavého?

Bylo tomu téměř každý den. Na Slovensku bylo takové vedro, že jsem za den musel vypít osm a půl litru vody. V Maďarsku jsem absolutně nikomu nerozuměl, protože neumí mezinárodní jazyky. V Srbsku jsem si dal v hospodě pivo a bavil jsem se s tamními lidmi. Hospodský po mě pak nechtěl žádné peníze. Měl jsem i špatné zážitky. V Chorvatsku jsem u Murteru čekal čtyři hodiny v boudě, než přejde liják.

Obával jste se něčeho na cestách?

Ani ne. Myslím, že cyklocestovatelé se nepřepadávají, protože ti moc peněz s sebou nemají, ani nevím o žádném případu, že by se tak stalo.