Řada židů, kteří stále sídlili v obcích a městečkách Domažlicka a Kdyňska, se do svých domovů po skončení války nevrátila. Mnozí zahynuli v koncentračních táborech. Dějiny židů v regionu upadly do zapomnění. Přesto se nám dodnes vzácně zachovaly zápisky, které nám přibližují drobnokresbu každodenního trápení židovských předků dokonce již v 18. století. Ani tehdy nebyl život na Kdyňsku právě peříčkem.

Židé měli omezený pohyb a byli šikanováni i pokud šlo jedno z mála povolání, které jim bylo povoleno, tedy podomní obchod. Tomu se tehdy říkalo „hauzírování“. Šlo o těžkou práci, kdy židé s nejrůznějším zbožím, nabízeným „dům od domu“ obcházeli i poměrně vzdálené lokality. Že toto putování zanechalo stopy na jejich vzhledu i upravenosti, netřeba pochybovat. Neměli kde pořádně přespat, ani možnost každé ráno se upravit. Tehdy se zrodila i nadávka „smradlavý žid“, která poměrně surově opomíjela, že si židé své povolání nemohli vybrat tak docela sami. Patřili k omezovaným skupinám obyvatel a potřebovali si vydělávat na živobytí jako každý jiný, jak se prostě dalo.

Když roku 1741 zemřel hrabě Jindřich Stadion, který židy neměl rád a nechával je na svém panství pronásledovat vrchními správci, situace se stejně příliš nezlepšila. V protižidovském směru na základě hlubokých osobních antipatií pokračoval i jeho nástupce Jan Filip Stadion. O pronásledování židů na panství svědčí i jeho korespondence s vrchními správci.

Dne 23. ledna 1765 bylo zapsáno v „Oberamtsberichten“ (hlavní úřední zprávě): „Pocínovický Žid dal sebrati dva Židy z Běhařova, ze sousedního panství bystřického (dnes Klatovsko), kteří hausírováli (provozovali podomní obchod) v Pocínovicích.“ Vrchní správce z Kouta na Šumavě potrestal oba provinilce, prodávající na panství bez povolení, dvoudenním vězením. Oba potrestaní navrhovali, že by zaplatili po 6 zlatých, kdyby jim vrchní dovolil konat obchodní pochůzky na koutském panství. Alternativou byl návrh, aby jim bylo dovoleno usadit se v Pocínovicích. Vrchnímu se nabídka zalíbila. Psal tedy pánu, že ve Kdyni zůstal po jistém Sablovi prázdný byt a nikdo z křesťanů ho nechtěl. Navrhuje nabídnout tento byt těmto oněm dvěma Židům, aby se ve Kdyni usadili. Nebudou li souhlasit, vypoví se z panství. Přitom uvádí, že pocínovický Žid „tiše se chová, poctivě platí a uznal i to, že mu byt zdraží!“ Hrabě Stadion na návrh vrchního poměrně důrazně odpovídá, aby se hausírování (podomní obchod) cizích Židů na koutském panství „zapovědělo“. Napomíná správce, aby měl pevnou ruku a naopak, vyzval k pronásledován hausírníků i rychtáře, myslivce a vrchnostenské zaměstnance. Vrchní správce se bránil, že on koná jen svou povinnost. To prý vláda Židům příliš mnoho povoluje, například jim dává sklady tabáku v obvodu každého panství. Tím pádem je pak nelze vyhánět. Zboží jim také není dovoleno zabavovat. Správce se musí řídit nařízením zemské vlády!

Dne 23. řijna 1764 lze přečíst v Amtsrelationen (úřední zprávě), že na panství působí dva Židé, Honig Löbl a Efraim Popr, kteří půjčují na vysoké úroky peníze. Prý jde až o 15%! Panství žádá vládu, aby čelila takovému obchodu a rozkázala bance, že má půjčovat na levnější úrok.

David Růžička