Neplánujete udělat u areálu na Špičáku nějaké nové parkoviště?

Nejen, že plánujeme, ale na přípravě realizace intenzivně pracujeme. Nové parkoviště bude cca 200 m od Ski areálu na Špičáku, při hlavní silnici Nýrsko – Železná Ruda, asi 50 metrů nad hotelem Sirotek. Do areálu by parkující sjeli pohodlnou cestou po upravované sjezdovce na lyžích, zpět je vytáhne talířkový vlek. Bude tam 203 parkovacích míst a parkování bude bezplatné. Pokud vše půjde optimálně, mělo by být parkoviště připraveno na zimní sezónu 2013/2014.

Co vás přivedlo k trénování nohejbalu? Je to pro vás relax?

Nohejbal jsem začal hrát jako doplňkový sport k fotbalu v dobách studií na vysoké škole v Plzni. Po skončení aktivní kariéry ve fotbale jsme se začali v Janovicích věnovat nohejbalu více, začali jsme hrát organizované soutěže a po několika letech jsme se dostali až do celostátní extraligy. Byl jsem v družstvu jediný s tělovýchovným vzděláním i s trenérskými zkušenostmi z kopané, a tak to tak nějak vyplynulo a už mně to zůstalo. Samozřejmě, je to malý sport, ani i na té nejvyšší úrovni není profesionální a nelze ho dělat jinak, než pro radost. Proto je pro mě zároveň i relaxací.

Co vás osobně více baví – zimní sporty nebo letní? A jaké?

Sportuji i v tomto kmetském věku moc rád a nemůžu říct, že bych preferoval zimu nebo léto. V létě hraji nohejbal, tenis, jezdím na horském kole, v zimě, kdy je při mé práci času daleko méně, se snažím alespoň trochu lyžovat, zbytky kondice udržuji v posilovně.

Máte čas někdy na dovolenou, když v zimě jste na Špičáku a v létě trénujete? Pokud ano, jakou preferujete?

Samozřejmě si najdu čas na dovolenou, bez toho by to asi nešlo. Mám rád hory, obvykle trávíme i letní dovolenou aktivně lezením po kopcích nebo na horském kole.

Jak vzpomínáte na období, kdy jste byl učitelem? Bavilo vás to?

Vzpomínky na tu dobu jsou takové sladkokyselé. Učil jsem rád, samotná výuka, hlavně tělesné výchovy, mě opravdu bavila. Na druhou stranu jsem těžko snášel rovnostářské odměňování ve školství, kde bylo v podstatě úplně jedno, jak se kdo snažil, a – ať mě kantoři prominou – neustálé řešení malicherných problémů, které si podle mého soudu má každý kantor umět vyřešit sám.