Plánice

Městečko (1397) cca 15 km východně od Klatov se zámkem, tvrzí, radnicí a dominantou okolí, barokním kostelem sv. Blažeje. Rodiště slavného Fr. Křižíka.
Že se hraje v Plánici divadlo, to dnes ví skoro každý, ale že se tam hrálo v neděli 9. dubna roku 1876, to už ví málokdo. Kde a jaké kusy? Představení bylo v hostinci U České koruny od půl osmé večer a hrála se jednoaktovka Elišky Peškové „Stará škatule" a od Stirského „Ric anebo nic". Obě veselohry měly velký úspěch a výtěžek byl dán na dobročinné účely. Pláničtí se uměli a umí dobře bavit…

Že život není jen legrace, to poznali Pláničtí o šest let později v roce 1882. Bylo to v noci ze 16. na 17. července, kdy ze chléva chalupy č. 25 řezníka Jana Lažanského vyšlehly ohnivé plameny, které v parném létě rychle zachvátily další dřevěné chalupy a stodoly. Zničujícímu živlu padlo za oběť celkem 31 chalup, sladovna, panské stáje a různá příslušenství, jako například stodoly, dřevníky, chlévy a další drobné stavby. Představte si, že oheň byl tak převeliký, že žhavé jiskry, podporovány silným větrem, létaly až do 3 km vzdálených Zborov, kde zapálily tři doškové střechy. Ženy s malými dětmi v náručí klekaly na silnici a prosily Pannu Marii Nicovskou o pomoc. Všude byl křik, pláč a nářek a do toho všeobecný zmatek. Lidé napůl probuzení nevěděli, co dřív. Z celého okolí nepřijel nikdo na pomoc, ani z Klatov, jen ze Štipoklas přivezli jednu stříkačku. Pláničtí měli dvě, ale proti takovému ohni neměly bohužel žádnou šanci. Šlo o to, zachránit co nejvíce zvířat a věcí a potom počkat, až to dohoří… To se stalo cirka kolem páté hodiny ranní a ještě celé pondělí se dohašovalo. S denním světlem se celá spoušť ukázala v takovém obraze, že i chlapi brečeli. Místní farář František Štiller půjčil povoz k vožení vody a celou dobu lidi duševně podporoval ve vytrvalosti. Oheň nezpůsobil žádné ztráty na životech – hospodář Luhan vynesl na poslední chvíli z hořícího pekla své malé dítě, kolář Mašek byl hodně popálený na rukou, zeměměřič Šmeisl měl zase hodně popálené oči a zedníka Hrušku těžce omráčil padající trám. Požár způsobil celkové škody za neuvěřitelných 158 805 zlatých a pojistky bohužel pokryly jen majetek za 34 000 zlatých. Nejvíce byl postižen hrabě Wallis, ten měl škodu za 35 118 zlatých. Židovský kupec Krauskopf z č. 2 měl škodu za 7 tisíc, hostinský Pavel Toman za 10 tisíc, hospodář Karel Kalvoda z č. 6 za necelých 7 tisíc, pekař Antonín Plánička z č. 7 za 4,5 tisíce, hospodář Josef Johánek z č. 8 za necelých 6 tisíc, Anna Ševcovicová z č. 19 za 4,5 tisíce, Abraham Lažanský z č. 22 za 9 tisíc, kupec Leopold Pohanka z č. 133 za 6 tisíc a něco a poštmistr Leopold Hanzlík z č. 20 necelých 13 tisíc. Další poškození se stovkami zlatých by vytvořili dlouhý seznam. Že zaživa uhořely nebo se dýmem udusily desítky domácích zvířat netřeba povídat. Jen slepic bylo vyčísleno na 766 kusů. Byla vyhlášena dobrovolná pomocná sbírka na celém okrese a lidem se ihned vybavil rovněž velký požár z roku 1865. Postupem času lidé přecházeli na odolnější materiály, hlavně dávali na střechu nehořlavý eternit.

V Plánici bydlel hraběcí lesmistr Antonín Havlíček, který v neděli 12. září roku 1886 slavil své významné životní jubileum. Na tom by nebylo nic zvláštního, neboť každý z nás má v životě nějaké to kulaté výročí. V tomto případě však šlo o velmi svědomitého a loajálního člověka, takže majitel panství Arnošt hrabě z Wallisů přerušil účast na honitbě na sousedním panství a přijel za Havlíčkem domů. Přede všemi pronesl slavnostní řeč a předal oslavenci dar jako výraz hraběcích díků. Dar to byl vskutku hraběcí. Šlo o zlaté hodinky se řetízkem a věnováním v ceně 400 zlatých. Docela by mě zajímalo, zdali tyto hodinky jsou ještě na světě a jaký měly osud. A taky by mě zajímalo, zdali by některý majitel podniku dal svému zaměstnanci takto honosný dar… Spíše více práce… Je však také pravda, že věrného pracovníka, který zasvětí svůj život blahu svého pána, je dnes těžko hledat…

V každé době se lidé ztrácí. Dnes máme fotografie a další technické vymoženosti, ale v roce 1886 se pátralo jen dle ústního popisu. Jeden takový zajímavý popis byl uveřejněný v novinách v červnu výše zmíněného roku. Šlo o 19letou Marii Skálovou z Plánice, která sloužila ve Vinohradech (dnes v Praze). Skálová byla malé, suché postavy, kaštanových vlasů a modrých očí. Na sobě měla bílé, černě tečkované kartounové šaty, modrou jupku s bílými okrasami a bílou zástěru s fialovými pruhy. Takových mladých služek běhaly po Praze stovky a nástrahy velkého města byly velké, ale většinou taková pátrání měla dobrý konec…

Ivan Rubáš