Běšiny

Větší obec cca 10 km jižně od Klatov v údolí Drnového potoka s bývalou panskou kaplí, nynějším kostelem sv. Václava (1781). U rybníka stojí bývalá vodní tvrz (1379 Běšínové), z části renesančně přeměněna na sýpku s lihovarem. Již jsme si tuto obec připomínali, hned v 1. díle, ale na přání místních přidáváme „nášup".

Z Běšin pocházel jistý Antonín Kolros, který se zamiloval do své švagrové Terezie, která byla ženou jeho zemřelého bratra. Chodil za ní, nadbíhal jí a dělal jí milostné návrhy. Možná, že by nakonec podlehla a šla s ním k oltáři, ale z ničeho nic se objevil nějaký Václav Janda z Javoří a ten začínal mít u Terezie více navrch. To Kolrose moc netěšilo, a tak se jednou Terezie zeptal přímo a žádal rozhodné slovo. A odpověď? „Janda má ušetříno dvanáct set, a vy jenom šest set zlatých." Tak zněla odpověď a tím bylo vše rozhodnuto. Od té doby Janda chodil k Terezii dovnitř do chalupy a Kolros jen pod okny okolo. To, když je „šmíroval"…

Jednou jim hodil do okna dva kameny, ale mimo rozbitého skla nikomu nebylo ublíženo. Zloba nad zhrzenou láskou vyvrcholila 2. července roku 1880, kdy Kolros přišel večer pod okny a viděl oba sedět u stolu v družném a veselém hovoru. Z kapsy vyndal zbraň a vystřelil. Janda překvapením vykřikl: „Ježíšmaria, já to mám všecko v sobě." A svalil se ze židle na zem. Poslali pro doktora, který konstatoval, že střelná rána na prsou je velká a poranění nebezpečná, ale díky okolnostem nejsou smrtelná.

A ty okolnosti? Za prvé broky byly maličké a za druhé účinek výstřelu byl zeslaben prostřelením skleněné okenní výplně. Broky nebyly moc hluboko a podařilo se je všechny vyndat. Kolros byl zatčen a poslán na několik dlouhých měsíců do arestu (vězení). Janda se zotavil, byl za hrdinu a vzal si pěknou vdovu s chalupou. Tomu se říká mít štěstí v neštěstí. Pomyslná hranice mezi smrtí a štěstím je většinou hodně tenká…

Smělá krádež se tady stala k ránu v noci na sobotu 3. března roku 1883. Kde a jak? Neznámí zlodějové se byli „podívat" v hospodě u Babků. Rozlomili okenní tabulku, otevřeli si okno a vlezli dovnitř. Jelikož byla tma, tak si i „roužli" (rozsvítili) nalezenou petrolejkou a svíčkou. Vypáčili „kosten" (skřínku – prádelník) a vybrali šatník. Sebrali pěkné šatstvo, peřiny a jiné drobné věci, vše zabalili do rance a tou samou cestou spokojeně odešli.

Ráno byli Babkovi nemile překvapeni a škodu vyčíslili na 150 zlatých. Na dotaz četníka, zdali něco neslyšeli, odpověděli, že nějaký praskot skla ano, ale že si mysleli, že je to někde venku, a také že se jim nechtělo z teplého „pelíšku"… Potom jim to přišlo líto, že kvůli své lhostejnosti přišli o pěkné věci, ale je zde také druhá strana mince. Někdy se stalo, a stále stává, že pokud překvapíte zloděje osobně a on je „magor", tak vás klidně zabije, aby se zbavil nepohodlného svědka.

Nad Běšinami najdeme všeobecně známou zříceninu kostela sv. Bartoloměje. O velikonočních svátcích roku 1885 se následkem silného větru zřítila kostelní věž.

Byla to dominanta okolí, ale byla již značně sešlá a ve zdivu bylo mnoho velkých trhlin. Je pravda, že byla hojně využívaná lidmi, zejména turisty, kteří se kochali nádherným výhledem do širokého okolí. Bylo štěstí, že zřícení věže se nestalo například při návštěvě nějaké takové skupiny, to by se potom lamentovalo na „boží spravedlnost"…

Takže bůh tedy nedopustil, aby se nějaká tragédie stala v kostele, a tak si to „osud" vynahradil o rok později. V té době již byla postavena běšinská hlavní železniční jednopatrová budova a dodělával se krov. Byl pátek 16. září roku 1886 a byl asi „den blbec". Aspoň pro jednoho tesařského dělníka z Malovesky. Nikdo již neví, co se přesně stalo, jestli to bylo při tahání trámů, nebo jen banální zakopnutí. Prostě tento pomocný dělník spadl ze střechy tak nešťastně, že zůstal ležet dole na zemi mrtev. Vědělo se, že zanechal doma manželku a čtyři děti. Na stavbách a při rizikových pracích by měl pracovat jen odborně vyučený a zaškolený pracovník. Bohužel, někdy je takových „fachmanů" málo, a proto se musí na pomocné práce přijmout i člověk neznalý – a potom je někdy na průšvih zaděláno…

Ivan Rubáš