Albrechtice

Malá obec 5 km východně od Sušice s bohatou historií. Dominantou je nepochybně pozdně románský kostel P. Marie a sv. Petra a sv. Pavla. Doplňujeme 47. díl.
V usedlosti čp. 25 bydlel výměnkář 64letý Jan Veits, který měl truhlářskou živnost. Před třemi léty (v roce 1929) odešel na odpočinek, provdal svoji dceru a zeťovi předal hospodářství. Člověk by si řekl, udělal v životě vše, co bylo potřebné a správné a v klidu mohl „na vejměnku" dožít. Ale bohužel „chyba lávky". Jeho dcera si vzala jakéhosi Ottu Schneidera z Janovic nad Úhlavou. Ten byl fanatickým Němcem a „kul samý pikle". Mezi tchánem a zetěm byly jenom nesváry. Schneider nechtěl tchánovi odvádět smluvený výměnek, a tak jejich spory několikrát skončily před sušickým soudem. On totiž starý Veits musel ještě živit dva syny a měl ještě povinnost ke své mladší dceři, která pracovala u sušického „špeditéra" (autodopravce) Čáchy. Proto ještě truhlařil.

V onen osudný den, ve středu 16. března roku 1932, se mu z dílny ztratil „vercajk" (pracovní nářadí), a proto poslal pro četníky. Ze Sušice přišli strážmistři Vopalecký s Pěšinou, kteří zároveň řešili v Albrechticích vloupání a krádež na starostenském úřadě. Když spolu mluvili, co se všechno ztratilo, tak četníkům starý Veits pověděl, že vůči zeťovi má jisté podezření. Také dodal, že když se o tom Schneider dozví, tak ho za to zabije. Četníci potom šli vyšetřovat a byli lidmi viděni, mimo jiných i Schneiderem. Veits poslal svého syna Vincenta do hospody pro pivo s dovětkem: „Přijď brzo nebo mě zabije." Po nějaké době se syn s pivem vracel domů a viděl, že se uvnitř nesvítí. Vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Se strachem o otce běžel za starostou Františkem Vítovcem a četníky, kteří ještě v obci byli, a vše jim pověděl. Četníci po vylomení dveří našli Veitse ležet na podlaze už mrtvého. Mezi očima měl dvě smrtelné rány sekerou. Nebyl to hezký pohled, lebka byla roztříštěna, protože rány byly způsobené ostrou čepelí. Okamžitě bylo zahájeno pátrání po Schneiderovi. Posily ze Sušice vytvořily několik „patrol" (policejní dvoučlenné hlídky), které vyrazily do terénu. Jedna z nich chytila 27letého Schneidera i s jeho 26letou ženou akorát, když chtěli přejít přes Otavu. Měli namířeno do Janovic, kde se chtěli ukrýt u jeho rodičů. Při zatýkání se podezřelý Schneider pokusil o sebevraždu utopením, ale bylo mu v tom zabráněno.

Byli dopraveni k sušickému soudci Marschovi, kde učinili přiznání. „Jádro pudla" (odhalení podstaty problému) bylo v tom, že Schneider měl na bytě dva německé učitele, Münzera a Wilmanna, kteří zastupovali středisko „Kulturverband", které chtělo v Albrechticích vybudovat novou školu a kapli. Schneider se s nimi domluvil, že jim prodá celé hospodářství za 70 tisíc korun. No, a když se to dozvěděl starý Veits, tak byl „oheň na střeše". Prodávat rodinnou střechu nad hlavou pro potřeby německých nacionálních skupin bylo dle něho největší hloupostí. Kategoricky řekl – ne… Druhý den byli přivedeni k mrtvole, kde znovu potvrdili svá přiznání s tím, že první ránu sekerou učinila Schneiderová a druhou ránu „na jistotu" vykonal sám Schneider. Takže to byla vlastně nejen vražda, ale i otcovražda. Následoval převoz do vazební věznice krajského klatovského soudu a po několika týdnech (11. a 12. května) byl soud. Velmi zajímavé řeči měli obhájci obou obžalovaných (Eugen Löwy a Karel Nejdl) a možná svým „umem" ovlivnili porotu. Ta totiž rozhodla, že se nešlo o vraždu, ale o zločin zabití. Předsedajícímu soudci radovi Františku Noskovi nezbylo nic jiného, nežli vynést hodně mírný trest. Schneiderová byla zproštěna obžaloby a Schreiner dostal pět let těžkého vězení. Jako bonus dostal každé čtvrtletí postní den a jednou za rok ve „výroční den" musel na samotku…

Ivan Rubáš