Malá Víska

Obec cca 3 km jižně od Klatov při hlavní silnici do Železné Rudy. Navazujeme na 31. díl.

Z této obce pocházel jistý Jan Čapek, který byl svými podvody znám i v okolních okresech. Stalo se jednou, v říjnu roku 1880, že si v Domažlicích u zámečníka Wimmera objednal takzvaný „hauptschlüssel" (hlavní univerzální klíč). Ten upozornil místní policii a ta zase okresní četnictvo. Když byl Čapek dle popisu vypátrán, tvrdil, že je komorníkem barona z Rodenů a klíč potřebuje pro několik stejných dveří na zámku ve Veselí u Janovic, kde momentálně jeho pán pobývá na návštěvě u hraběte Rudolfa Stadiona. Četník ihned pojal podezření, neboť věděl, že na zámku ve Veselí nikdo nebydlí a pan hrabě dlí na zámku trhanovském. Okamžitě se vydali do Klatov k soudu, kde se měla zjistit pravá totožnost podezřelého. Čapek totiž několikrát změnil svoje jméno a také povídal divné a zavádějící řeči. Když byli v Klatovech, Čapek četníkovi povídal, aby zašli do jednoho hostince, kde ho šenkýř dobře zná a potvrdí jeho alibi. Četník však na tyto řeči nedbal a předal ho klatovským kolegům. Při dalším šetření vyplynulo, že Čapek byl několikrát viděn v okolí veselského zámku, který chtěl pravděpodobně vykrást. Ve svém dosavadním životě byl již 24krát soudně trestán a jeho tělo pocítilo už na 300 ran holí. Nedávno byl propuštěn z posledního, šestiletého trestu a tak se chtěl asi finančně zahojit, ale spravedlnost byla jiného mínění.

Z této vesnice také pocházel jistý Josef Dolejší, který byl v širokém klatovském okolí znám jako tulák, hospodský povaleč a také jako „dlouhoprsťák", před kterým nebylo radno mít věci volně bez dozoru. Práci moc nedal, a tak se nechával krátkodobě zaměstnávat jako nádeník. Hlavně jen tak na dva tři dny v týdnu, protože jakmile měl nějaký peníz v kapse, tak ho prý začal vnitřní hlas „lákat" do hostince. Jeho zlodějny byly úměrné jeho intelektu. Jeden takový příklad. V říjnu roku 1882 ukradl ve Vrhavči dvě peřiny. Když je nesl přes pole, tak mu jejich objem přece jenom překážel v chůzi, a tak místo toho, aby jednu peřinu někde schoval a později se pro ni vrátil, tak ji prostě zahodil. Druhou peřinu odnesl do Klatov a tady ji prodal člověku, který ho znal. Policejní revizor Zuna měl osvědčenou metodu. Obešel známé překupníky a „dohodou" se dozvěděl o Dolejším již druhý den. No a potom se stačilo pozeptat, kde byl „viděnej", a zatknout ho. V jeho případě to nebylo poprvé a bohužel ani naposled. Jeho život byl samý spor s lidmi i zákony. „Čím kdo zachází, tím také schází", to říká moudré přísloví, a proto Dolejšova násilná smrt 1. září 1901 byla „spravedlivou" odplatou místních…

Další, kdo z této vesnice pocházel, byla Barbora Dolejší, která se provdala za čelného dělnického funkcionáře své doby Ladislava Zápotockého a měli spolu syna, kameníka Antonína. Ano, toho Antonína, který se později stal pátým prezidentem naší republiky a byl kontroverzním „kápem" v německém koncentračním táboře Sachsenhausen s přezdívkou „Ušaté torpédo". Lidé mu taky říkali „Tonda Zápotonda". Měl na „triku" mnoho špatností, ale tou největší se provinil na samotných dětech, když v předvánočním rozhlasovém projevu v prosinci 1952 vyprávěl o tom, „Jak se z Ježíška stal Děda Mráz"… Barbořina matka, Antonínova babička, byla Terezie, rozená Kličková, a ta si vzala krejčího Jana Dolejšího. Byl tam větší věkový rozdíl a také jistý románek s dragounským důstojníkem. Antonín Zápotocký v jistých chvílích tvrdil, že otcem jeho matky není chudý krejčí Dolejší, ale neznámý bohatý šlechtic a vojenský důstojník. Takže při prezidentské návštěvě Klatov (12. 7. 1955) navštívil dům čp. 160/I., kde se nacházela vyhlášená Schottova vinárna s hostinskými pokoji a kde údajně měla být počata jeho milovaná matka „Barunka"… Ať tak či onak, jedno je jisté. V „Malovesce" stála u hospodářství čp. 19 malá podružská chaloupka, kde se Barunka narodila a prožila své dětství.

V obci se stala také jedna zajímavá automobilová nehoda. Bylo pondělí 21. července roku 1930, kdy si v Železné Rudě klatovský lékárník Vladimír Kotík se svým otcem, veterinářským radou, najali auto a nechali se odvézt do Klatov. Auto O-L X 603 řídil osobně ma-jitel přepravní firmy Oscar Haas a jako pomocníka si vzal s sebou synovce Waltera Hehna. Serpentiny přes šumavský hřeben zvládli perfektně, a proto na rovince za Běšinami se začali bavit. Když jeli přes Malovesku, tak najednou Haas nevěnoval větší pozornost řízení a narazil čelně do stromu. Náraz vymrštil řidiče Haase a starého Kotíka do vzduchu a oba „doletěli" do přilehlé škarpy. Mladý synovec a lékárník Kotík zůstali ležet v autě, jehož předek byl velmi pochroumán, včetně motoru. Náhodou jel okolo továrník ze Strážova Pavel Feigl, který zraněné pasažéry odvezl do klatovské nemocnice. Většinou šlo o lehké tržné rány, které se zašily, nějaké odřeniny a sraženiny. Nejhůř dopadli Železnorudští. Mladému synovci náraz vyrazil přední zuby a měl otřes mozku. Majitel autodopravy nedostal za těžce poškozené auto od pojišťovny ani korunu a ještě musel mechanikovi Josefu Görnerovi za odtah a opravu docela hodně zaplatit. Prostě „kšeft za všechny peníze", kdyby to tušil, tak by takový výhodný obchod nebral. Ono možná šlo o to, že řidič nebyl ještě tak zkušený a rozptýlení hovorem bylo nepřípustné. Nemluvte proto za jízdy s řidičem, hlavně pokud jde o „svátečňáka"…

Ivan Rubáš