Smrčí

Vesnička při hlavní silnici od křižovatky z „Bukováku" do Kolince. Je to zhruba v polovině cesty východním směrem. Za vsí východně nalezneme vršek se stejnojmenným názvem – Smrčí s významným lomem.

Žil, byl kdysi tady jistý Roula, který byl už několik dlouhých let vdovcem a také již měl určitý „dědkovský" věk. Jelikož se ale cítil osamocený, tak se chtěl oženit podruhé. Jeho čtyři děti ho občas navštěvovaly, ale to mu nestačilo. Do „své akce" zapojil všechny dohazovače a dohazovačky v celém širokém okolí, ale přesto výsledek byl žalostný. Většina mladších žen tušila, že si z dědkem „moc neužije"  a ty starší zase viděly hodně práce kolem chalupy a nebezproblémové starání se o staršího partnera. Ještě jedna věc byla pro ženy podstatná. Roul už nebyl žádný fešák. Prostě a jasně, žádná ho nechtěla. Kdyby aspoň měl hodně peněz, ale ani ty Roul neměl. Bylo to k zoufání a některým lidem ho bylo už líto. Některým posměváčkům byl však vhodným objektem pro různé vylomeniny. Jedna taková se stala začátkem června roku 1877, kdy za Roulem přišel nějaký mladík z Mlázov s tím, že vědí o nevěstě, která má ušetřeno 400 zlatých a je ochotná se vdát. Dobrák Roul všemu uvěřil a neznámému mladíku slíbil, že druhý den do Mlázov přijde. Skutečně se dopoledne přes Vlčkovice vydal do Mlázov a před obědem zaklepal u dohodnuté chalupy. Otevřela mu statná žena v sukni a v šátku a pozvala ho dál. Řekl jí svojí nabídku a ona kývnutím hlavy se vším souhlasila. Roul byl jako v sedmém nebi. V kuchyni u stolu ji povídal všemožné nadějné řeči o budoucím manželství a ona jenom souhlasně přikyvovala. Jak dlouho by toto namlouvání trvalo, to netušíme, ale skončilo najednou rázně, okamžitě. Ptáte se z jakého důvodu?  V jednu chvíli si žena musela upravit svoji dlouhou sukni a Roul zahlédl pod ní mužské nohavice. Uhodil na ženu, aby „kápla božskou" a sundala si šátek. Když tak učinila, tak Roul poznal, že jeho domnělá nevěsta je vlastně chlap. Vyběhl z domku a na dvoře už v zástupech čekala místní omladina v čele s dotyčným neznámým mladíkem, který dělal dohazovače. To bylo smíchu, až se někteří popadali za břicho a váleli se po zemi. Inu „pech" (smůla) mnoha jiných lidem dělá dobře. Ale ona to ta správná radost není… V současné době taky kolem sebe vidíme mnoho škodolibých lidí, ale běda, kdyby oni sami měli být terčem posměchu. Moc by se jim to nelíbilo, vztekali by se a oháněli by se soudem na ochranu své osobnosti… Každý má ve svém okolí několik takových…

Když už byl v úvodu zmíněn místní lom, tak v krátkosti uvedu několik zajímavostí. Již v 19. století, kdy Taaffové spravovali tento kraj, věděli o místní kvalitní žule v oblasti Vidhoště. Významné naleziště bylo právě ve Smrčí. První, kdo zde začal na příkaz Taaffů s dobýváním kamene, byl kamenický mistr Tintěra z Prahy. Ten se však věnoval jen povrchové těžbě, a tak efekt nebyl takový, jaký se očekával. Po něm nastoupil Josef Hajník, který si s sebou přivedl své lidi z bývalého nájemního lomu. Bylo zřejmé, že všichni své práci rozuměli, a tak zdejší lom počal být ziskový. Odkryla se větší část kopce a žula se začala lámat ve velkém. Denně se vozil na kolinecké nádraží vagon žuly. Odvážela se nejvíce do Prahy a dnes již pomalu nikdo neví, že většina soklů pražských secesních domů je právě z té naší šumavské smrčí žuly. A nejen to. Schodiště ústavu v Bohnicích nebo most císaře Františka I. (dnes Legií)  přes Vltavu, to jsou stavby z naší žuly. Jen na stavbu mostu bylo do Prahy „přesunuto" 2500 m3 kopce. Slavnostního otevření mostu 14. 6. 1901 byl přítomen císař František Josef I. Momentka, která tuto událost zachytila, se jmenovala: „Procházka na mostě". Už chápete, odkud je slavná hláška našich dědů? Dalším významným odběratelem byl Jan Cingroš z Plzně, jehož kamenická firma byla slavná v celých Čechách a jejíž práci obdivujeme dodnes. V našem kraji je hodně zastoupena na všech hřbitovech. Lom se proslavil celistvými bloky, které běžně vážily 3 až 4 tuny. Cingroš měl jednou velkou zakázku v Budapešti a pro ní se vylámalo devět obrovských kvádrů, cirka metr vysokých, metr širokých a tři metry dlouhých. Vážily od 8 tun a ten největší dokonce 9,5 tuny. To už na nádraží netahali koně, ale voli („volové"). Nic takového potom již zdejší lom nezažil. První éra rozkvětu byla ohraničena lety 1902 až 1909. Nato přišla válka a druhá etapa rozkvětu nastala až v letech 1928-1933. To již tady „šéfoval" Josef Hajník junior společně s městysem Kolincem, který lom po reformách vlastnil. Od té doby se místní žule začalo říkat „Kolinecká". Pro svoji tvrdost a krásu byla velmi oblíbená a žádaná. Vždyť labská zdymadla v Brandýse spotřebovala tisíce metrických centů. Dokonce na výstavě ve Vídni byla kolinecká žula ze Smrčí vyhlášena druhou nejlepší žulou v celém rakousko-uherském císařství. A víte jakou má barvu? Modrou. Snad se zdejší lom dočká ještě jednoho, třetího období své slávy. Bylo by to prospěšné nejen pro zaměstnanost, ale i pro rozvoj a blahobyt zdejšího regionu.

Ivan Rubáš