Úsilov

Obec přibližně 15 km východně od Klatov na hranici domažlického okresu v mělkém údolí potoka Dubovky, který se vlévá do Poleňky. První písemná zmínka je z r. 1379. Významnou památkou je starobylá vodní tvrz ze 14. století mezi Pilařským a Mlýnským rybníkem. Na hlavní straně vidíme kamenné znaky Drslaviců a Svojšínských. Je zde krásně vidět přístavba „nové" tvrze. Za války sem jezdil ministr Emanuel Moravec. Majitel Josef Kohout, statkář ze Soustova (tvrz koupil r. 1937), byl označen za kolaboranta a majetek mu byl zabaven. Dodnes však nejsou vyřízeny restituční spory a tvrz stále slouží bytovému účelu.

V sobotu 17. prosince roku 1870 bylo v Domažlicích nějaký „amtstag" (úřední jednání), kterého se zúčastnili obecní starostové z Úsilova a z Černíkova společně s nějakými branci. Zpátky domů jeli společně na jednom voze, ale při cestě se mezi nimi strhla hádka, která přerostla v pranici. Obecního „ousilovského" starostu těžce poranili na hlavě a vyhodili z vozu na cestu. Polomrtvého ho našli jiní lidé, kteří šli pěšky a donesli ho domů. Dlouho byl mezi životem a smrtí, ale nakonec to přežil. Ještě se zjistilo, že byl okraden o 90 zlatých. „Hrdinové" z Černíkova byli zatčeni a soudem potrestáni. Nikdo přesně neví, proč je rivalita mezi lidmi z blízkých vesnic taková, že se dokáží porvat mezi sebou hůř než psi…

Slavíkovice

Obec 2 km východně od Úsilova, která je již v našem okrese. Přes Dlažovskou Hůrku (611 m n. m.) směrem na jih se dostaneme ke státní silnici 22 Klatovy – Domažlice. Dominantou obce je kostel sv. Josefa z r. 1827. Nedaleko za kostelem je zajímavý a hodnotný špýchar čp. 55, chráněná lidová stavba z 18. století. Unikátní je zmínka z novodobé historie. Jednotné zemědělské družstvo (JZD) bylo tady založeno r. 1952, ale již r. 1953 bylo pro nezájem zrušeno. Nevydrželo ani rok, jde o republikovou raritu. Stranickým nařízením bylo v r. 1957 opět založeno.

Ze Slavíkovic pocházel rolník Václav Pavlík, který pravidelně navštěvoval trh ve Kdyni. Jednou takhle v sobotu 22. května roku 1880 koupil na trhu krávu. Byla pěkná a levná. Měl z ní radost, těšil se z ní a v hlavě se mu honily myšlenky jakéže mu přinese peníze. Takto snil při zpáteční cestě domů o budoucnosti a na provaz v ruce zapomněl. Kráva vycítila, že nad ní nemá nikdo kontrolu a dala se na útěk. Kam běžela? Chudák Pavlík povídal, že na jih ke hranicím do Bavor. Koupi uzavřel s nějakým německým rolníkem, ale nevěděl přesně odkud. Kráva se nikdy nenašla, protože pokud se vrátila domů, tak ji majitel určitě schoval. A náš Pavlík? Ten chudák musel zase celý rok šetřit, aby si příští rok mohl koupit krávu novou… Na tu si, ale už dal velký „majzl" (pozor).

Jinému místnímu rolníku Tomáši Rajšlovi někdo ukradl dospělé kozle, které poctivě krmil a které bylo připraveno na posvícení. Celá rodina nadávala a proklínala zpropadeného zloděje. Menší škodu utrpěl soused Vilém Boháček, kterému bylo ukradeno několik hlávek zelí z pole. Nejdrzejší krádeží bylo odcizení husy místnímu učiteli. To se připravovaly slavnosti Posvěcení chrámu Páně a řídící učitel, který bydlel v prvním patře školy si dal vykrmenou husu přes noc do okna, aby pěkně ztuhla. Celou noc se mu jistě zdálo, jak si o posvícenském pondělí na křupavé a šťavnaté husičce pochutná. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že husa je pryč. To víte žebřík byl u každé chalupy… A těch slov, až ho farář musel napomínat… Bodejť ne, to by naštvalo každého, když jde o „žvanec"… Tyto příhody byly v tisku zaznamenány v říjnu roku 1885.

Z nedalekého Dlažova pocházel starý žid Leibl, lichvář, že mu nebylo daleko široko rovno. Měl ve „vokolí" zaháčkováno několik desítek dušiček, které ždímal, až z nich pomalu nic nezbylo. Jednu takovou měl ve Slavíkovicích, jménem Zahůrek. Všiml si, že rád pil, a tak mu na kořalku začal dávat peníze, pokud neměl. Samozřejmě si připisoval do své knihy nekřesťanské „ouroky" a také začal ochotně platit za Zahůrka dluhy, které udělal jinde. Vše nechal zanést do gruntovních knih, a když po čase viděl, že celý grunt (statek) je v jeho spárech, dal jej do prodeje a koupil jej sám. Zbytkovou doplatkovou částku Zahůrkovi nevyplatil s tím, že si ji ponechá u sebe a bude mu platit měsíční příspěvek. Prý, aby všechno neutratil a aby o všechno nepřišel. Vždyť on sám má soucit s takovými lidmi… Skutečnost však byla taková, že Leibl chudákovi Zahůrkovi dával peníze jen na kořalku, kterou u něho koupil. A jak to všechno dopadlo? Tragicky. Manželka s dětmi od něho utekla a vycestovala až do Ameriky a on se upil k smrti. To se stalo na podzim roku 1879. Závěr zprávy uvádím doslovně a bez následných komentářů: „Tak odírá a ničí židovstvo náš vesnický lid, přivádí ho na mizinu a sami vládnou tisíci a lid venkovský jest židovskými otroky. A za to za vše nenávidí židovstvo národ náš, při každé příležitosti ukáže se býti jeho nepřítelem – a přec národ náš leze jako slepý do pasti těchto nesvědomitých pijavic. Kdy pak se otevrou oči lidu našemu!"            

Ivan Rubáš