ČERVENÉ DŘEVO

V Červeném Dřevě nedaleko Nýrska byla hospoda „Zur Luft" 26letého Maxmiliana Ecka. K němu na konci dubna roku 1914 přišli z příhraničního bavorského Rittsteigu Franz Weininger vulgo Pechschober a handlíř s koňmi Hans Vogel. Již se nedovíme, jak a proč vznikla mezi nimi hádka, ale výsledkem byla hluboká bodná rána do levé části břicha mladého hostinského, kterou zasadil násilnický Weininger. On i jeho společník se ihned po incidentu „vypařili" jako pára nad hrncem. Bylo zavoláno pro doktory, z Nýrska přijel Endisch a z Klatov přímo primář Till. Sice dotyčného operovali, ale nůž musel být špínou hodně infikovaný, protože Eck dostal druhý den otravu krve a zemřel. Bylo učiněno četnické hlášení a Weininger byl zatčen. Asi byl posléze i odsouzen a bohužel mu to možná zachránilo i „kejhák", protože za pár měsíců vypukla válka a on nemusel na frontu… No, sice si svůj konec oddálil, ale i jeho si smrt našla… jako každého z nás…

SUŠICE

Královské město na Otavě. Městu bylo již věnováno několik dílů, takže ještě malý dodatek k roku 1916.

Dvě neštěstí v jednom týdnu byl novinový titulek vztahující se ke zbytečným nehodám. V pondělí dopoledne 18. září se ubíraly přes náměstí dvě kamarádky, školačky Maulová a Tichá. V jeden moment musely jít za vlečným vozem, který táhli dva koně. Ti se něčeho lekli, protože couvli a děvčátka se dostala pod kola vozu. Tichá byla zraněna nepatrně, avšak Maulová docela těžce. V okolí stojící lidé je donesli do nemocnice, kde se jim dostalo okamžité pomoci. Snad to nebohá Maulová přežila. Druhé neštěstí se stalo následující den v úterý taktéž dopoledne, kdy koželužský dělník Šlapák ve Fürthově fabrice na usně utrpěl namotáním na řemenici těžká poranění, kterým další den podlehl.

V úterý 5. prosince čeledín z domu čp. 21 v Palackého ulici vyvážel na voze hnůj. Na tom by nebylo nic zvláštního, neboť tak činili všichni ostatní, ale co bylo pohoršujícího, že vůz byl nezakrytý a přeplněný. Smrad se šířil celou ulicí a po kostrbatých kostkách z vozu padaly kusy „voňavého" materiálu. A co víc. Zespoda mezi prkny naloženým tlakem vytékala „čůrkem" močůvka, která po ulici kopírovala ujetou trasu. Čeledín takto jel zmiňovanou ulicí, po příkopech, přes most kolem hřbitova Nuželickou ulicí ven z města. Redaktor Klatovských listů se podivil, že nikdo z místních policajtů nezakročil, že ze zdravotního výboru města to nikoho nezajímalo a vůbec, že nikoho to nepohoršovalo. Hm, turisté v Sušici nebyli a lidi měli ve válce určitě jiné starosti…

To vystihovala celková atmosféra tradiční sušické poutě. Bylo psáno o značně malém počtu poutníků, místních a zejména z okolních obcí, a to i přesto, že bylo vlídné slunečné počasí. Ze dvou třetin převládala ženská účast a pochopitelně hodně pobíhající drobotiny. Kromě kolotoče nepřijel do města žádný zábavný podnik, myšleno například střelnice, panorama a další. Na náměstí byl tudíž neobyčejný klid. To samé u Andělíčka. V předešlých předválečných letech tady bylo nespočet perníkářských stánků, o pouti 1916 ani jeden. Bylo klidno i v hostincích, neboť pivo vesměs nebylo a jídla bylo poskrovnu. Některé hospody byly přes den úplně prázdné, jen k večeru přišlo pár místních z okolí jen tak si posedět a popovídat si. Co bylo zajímavé, že hodně místních dam vyšlo na pouť v módních šatech z drahých látek, v elegantních botkách nebo ve střevících na vysokém podpatku. Doplňkem a hitem zároveň byly dámské hodinky na dlouhém řetízku zavěšeném na krku. Válka neválka, ženě a módě neporučíte…

Městská rada na základě císařského rozhodnutí o rekvisici (zabavování) zvonů, vydala manuál na pondělí a úterý 20. a 21. listopadu. V tyto dny byly sejmuty a sneseny z věží konkrétní zvony. Z děkanského kostela sv. Václava to byly, největší a nejslavnější „Václav" a umíráček „Marie". Ze hřbitovního kostela nový zvon „Matěj". Z Anděla Strážného jeden a z kaple Panny Marie Lurdské také jeden (byl jediný). Na věži farního kostela zůstaly dva zvony, na hřbitově, na Andělíčku, u kapucínů a u Svatého Rocha po jednom. Poslední zvonění bylo v neděli večer klekání a v pondělí ráno výzva na mši. Sušice tak přišla o pět zvonů s kterými se obyvatelé chodili loučit. Ve středu se naložily na vůz, který se vyzdobil věnci a kyticemi. Byl učiněn fotografický záznam a vikář Matěj Fráňa společně s „nekonečným" zástupem lidí vyprovodili vůz až na sušické nádraží. Jaký byl osud těchto zvonů bohužel nevím, ale z 99% se vše roztavilo na zbraně…

Ivan Rubáš