STARÁ LHOTA

Z této obce 3 km jižně od Nýrska pocházela jistá Františka Gitterová. Byla taková malá černooká, černovlasá. Její otec byl továrním dělníkem, který však předčasně zemřel. Doma měla ještě osm sourozenců. Když vychodila školu, tak musela jít z domu do služby. Ušetřil se jeden hladový krk, tak to „bejvávalo". Nejdříve sloužila v Nýrsku, potom kdesi v Praze a nakonec si našla službu až v daleké Bratislavě.

Tam se seznámila s učitelem hudby Josefem Jelínkem, který tam zrovna vojančil. Oba byli daleko od svých domovů, a tak měli k sobě blízko. Po jedenáctiměsíční známosti konečně Jelínek dosáhl svého a Františku svedl. V ten moment to ale asi bylo dobrovolné a oboustranně chtěné. Zdálo by se, že osud jí přichystal štěstí, ale ono to tak doslova nebylo. Po nějaké době, když už na ní těhotenství bylo vidět, tak nešťastnou náhodou vypadla z okna a ošklivě si nadvakrát zlomila levou nohu a těžce poranila hlavu. Také její milý se od ní odvrátil.

Přesto dítě donosila a zdravě porodila. Malá Žanynka se narodila 9. května 1923. Byly to těžké časy, a tak měla dítě porůznu. Ponejvíce u cizích lidí, neboť u sestry bylo dítě bito švagrem Rothmayerem, který byl magor a mlátil i svoje děti. Nakonec musela od něho jeho vlastní žena utéct. Jela s miminkem též do Košic, kde se pokusila o smilování u bývalého milého. „Geroj" (hrdina) Jelínek ji vyhnal, zavolal na ni policii a jakoukoliv známost popřel.

Nebohá Františka musela dát dítě domů k matce, která tou dobou žila s hajným Trejbalem, ale i tam se dítěti vedlo zle. Nešťastná Františka posílala domů pravidelně 150 korun, celou svoji výplatu, různé dárky a po večerech šila oblečení, které mu vždy dovezla. Třikrát čtyřikrát do roka dostala delší dovolenou a přijela se domů na svou Žanynku podívat. O Vánocích 1926 opět přijela domů, ale místo klidných křesťanských svátků měla denně „na talíři" samé výčitky o nemanželském parchantovi a další jiné nadávky a úšklebky. Bohužel nejen od otčíma, ale i od sourozenců a dokonce od vlastní matky. To bolelo nejvíc.

K tomu ještě přišel dopis od jejího advokáta z Bratislavy, že Jelínek soudně odepřel otcovství a povinnost k dítěti. Všechny tyto okolnosti v době Vánoc emočně způsobily, že Františka se odhodlala k vraždě své holčičky a své sebevraždě. Našla otčímův revolver a z blízkosti střelila svojí Žanynku do hlavy. Byla okamžitě mrtvá. Nežli to samé udělala sobě, vběhli ostatní do pokoje a pistoli jí vytrhli z ruky. Že se psychicky zhroutila, netřeba povídat.

Četníci ji odvedli do vazby, kde čekala na soud. Ten měla v polovině května roku 1927 v Plzni a hájil jí klatovský advokát Eugen Löwy. Při výslechu státního zástupce povětšinou plakala a svůj skutek odůvodnila tím, že už nikomu nechtěla přidělávat potíže a smrtí jich obou by se vše vyřešilo. Soudní znalec shledal Františku příčetnou, i v době daného skutku, kdy musela být silně rozrušena. Před soudem vše řekla, nic nezamlčela, přiznala svůj úmysl, který si v oné chvíli uvědomovala.

Když popravdě vypravovala celý svůj dosavadní život, tak bylo v soudní síni takové ticho, že by byl slyšet i na zem spadlý špendlík a nejedno oko nezůstalo suché. V poslední větě řekla, že se proti ní spikl celý svět a o Vánocích snad dokonce sám Bůh. Soudní porota se radila neuvěřitelných šest hodin, z dvanácti členů poroty bylo sedm žen, což pravděpodobně zapříčinilo, že hlasování skončilo 10 ku 2 ve prospěch Františky Gitterové, která za vraždu své malé dcerky byla zproštěna obžaloby.

Co bylo dál, nevíme. Domů se asi určitě nevrátila, spíše odešla zpátky do daleké Bratislavy. To štěstí u soudu bylo opravdové, většina žen vražedkyň skončí na mnoho dlouhých let v žaláři, ale věřte, že i kdyby si v budoucnu náhodou našla slušnou známost a žila šťastně, tak ten svůj čin měla před očima neustále…

Ivan Rubáš