NÝRSKO

Známé šumavské městečko s kostelem sv. Tomáše již v seriálu zmiňované. Další zpráva ze 14. prosince roku 1912 popisovala průběh jedné z místních tanečních zábav. Jak už to tak „bejvávalo", nejprve se všichni kamarádili, potom se napili (a někteří opili) a nakonec se pobili. V lepším případě jen porvali. V tomto nýrském případě se nádeník Josef Seidl dostal do konfliktu s bratry Františkem a Janem Beckovými. Seidl, aby se vyhnul dalším následkům (nebyl hloupý, když čelil přesile), tak radši opustil hostinec. Beckové ho ale pronásledovali a na ulici dohnali. Byli napití a chtěli se prát. První zaútočil František a udeřil Seidla pěstí do hlavy. Jeho bratr Jan se taktéž zapojil do vzniklého incidentu a chtěl Seidla také uhodit. V ten moment, v pudu sebezáchovy či jen sebeobrany, Seidl vzal rozporku od vedle stojícího vozu a praštil jednoho z bratrů do hlavy takovým způsobem, že dotyčný padl na zem, zachrochtal a záhy zemřel. Najednou byli všichni „v klidu" a překvapeni nenadálým vývojem. Bohužel život to mladému Beckovi nevrátilo. Seidl byl odveden k soudu a vsazen do vazby. Nedostal moc. Jen nějaký rok, protože se přihlédlo k polehčujícím okolnostem, sebeobraně a také to bylo kvalifikováno jako jen ublížení na zdraví s následkem smrti a ne jako vražda či úmyslné zabití. Je to stále stejné: „Kdo seje vítr, sklízí bouři…"

Další podobný případ se stal 21. července stejného roku, kdy v hostinci Jiřího Schnelbergera seděli montér Jan Blechsteiner, polír Adolf Theierl a vrchní dělník František Förster. Všichni pracovali na stavbě tamního vodovodu. Když vyšli po nějaké hodince z hospody ven, potkali malířského pomocníka Josefa Stricha a Karla Prachnera. Už se nikdo nedoví, z jaké příčiny se začali hádat, ale výše zmíněná trojice dostala od potkající se dvojice, menší „nakládačku". Při ní Strich použil nůž a sedmkrát bodl Blechsteinera. I zde dali četníci vše do pořádku a Stricha odvedli k plzeňskému soudu. Čtyřčlenná porota sice 23. prosince Stricha uznala vinným, ale dostal za ublížení na zdraví jen šest neděl vězení. Protože se mu do trestu započítávala i vazba, tak byl okamžitě propuštěn. Někdy jsou rozsudky, jak se říká, „postavené na hlavu…"

Takové hospodské incidenty byly v šumavském příhraničí na „denním" pořádku. Však každý „správný šumavský Bavorák" měl u sebe v botě nůž, který údajně měl na obranu. V nedalekých Hamrech se v neděli 25. srpna 1912 strhla hromadná hospodská rvačka, jejím výsledkem byl na zemi ležící 28letý nádeník Kašpar Hofmann, který měl od nože díru v břiše. Proč a jak, to četníci stejně nevyřešili, poněvadž místní dovedli „držet jazyk za zuby". Většina lidí „držela hubu" také ze strachu před pomstou. A to je i dnes…

Další nýrská smrt se již neudála násilným lidským způsobem, ale byla krutější a bolestivější. Vznikla neopatrností ve fabrice firmy Vogel na kávové náhražky v úterý 10. 12. roku 1912. Tím nešťastníkem byl dělník Josef Grün, který byl zachycen transmisí a několikrát obtočen. Jeho tělo bylo hrozně zohaveno, a když dopadlo na zem byla to jen beztvárná hmota. Také Jindřich Emmer z Pajreku skončil špatně. Svážel z lesa dříví a nikdo neví jakým způsobem se dostal pod kola svého povozu. Byly mu přejety nohy, ruce a hrudník takovým způsobem, že měl několikanásobné zlomeniny a devastaci vnitřních orgánů. Že zemřel v krutých bolestech netřeba zmiňovat.
Počátky našeho nového československého státu, přesněji nové republiky, byly v celém pohraničí spjaty s pokusy německého obyvatelstva odtrhnout se a vytvořit nový stát „Deutschböhmen" (Německé Čechy). Nejvíce „rebelie" bylo v západní a severní části republiky. Přítrž tomu udělala nově zformovaná armáda, která rychle zchladila rozpálené německé hlavy. Němci měli z legionářů opravdový strach. Něco podobného se událo v našem kraji, když během listopadu roku 1918 přicházely z Nýrska znepokojující zprávy, že tamní obyvatelstvo má hodně zbraní a že vyčkávají na povel.

pokračování příště

Ivan Rubáš