Plánice 2. část

Zajímavým příběhem o ženské lehkověrnosti je záznam o plánické rodině Holých. Šlo o vojenského hejtmana, který v závěti rozdělil ušetřené peníze mezi svoji manželku a dvě dcery. Cítil brzkou smrt a ta se také dostavila. Nedlouho nato zemřela i manželka, a tak byl rozdělen podíl na dvakrát 18 tisíc korun. Bohužel časem zemřela i starší dcera, která byla učitelkou a tak její nevybraný podíl připadl jediné poslední žijící z rodiny, mladší sestře. Dotyčná slečna Holá jednou jela do Prahy, kde se zamilovala do neznámého muže. Svěřila se mu se svým dědickým majetkem a na oplátku jí dotyčný neznámý nabídl pobyt v Praze. Pár lidí v Plánici jí to vymlouvalo, že je to neuvážený krok, a taky že onen dotyčný má pověst „zlatokopa". Naše dotyčná slečna Holá však na tyto řeči vůbec nedala a za svým milým se do Prahy odstěhovala. Pronajali si byt a žili si tam jako „v ráji". Mezitím Holá v Plánici prodala pod cenou veškeré vybavení domácnosti, takže už tam neměla nic. V Praze platila ze svých peněz veškerou režii bytu, včetně služky a osobních potřeb svého miláčka. Byla tak zmatená svojí láskou k němu, lidově řečeno byla tak „zblblá", že dokonce uvěřila jeho slibům o budoucím sňatku a také mu svěřila svoje peníze. On chodil do společnosti, údajně hledat kontakty pro budoucí obchody, a ona seděla doma. Bohužel tento stav trval necelé dvě léta, vlastně jen do té doby dokud byly peníze. Když došly, tak jednoho dne už nepřišel domů. Ubohá Holá byla bez prostředků, neměla jak zaplatit činži, měsíční nákupy u obchodníků a tak přišel policejní komisař. S pláčem všechno vypověděla, protokol podepsala a milého ještě obhajovala. Jenže přišel exekutor, všechno zabavil, prodal a zaplatil veškeré pohledávky a slečinku „vypakoval" z bytu. Holá byla najednou bez prostředků, bez práce, a tak zakročili četníci a „postrkem" ji poslali do Plánice. V posledních vlastních šatech, co měla na sobě, se objevila doma a musela být umístěna v chudobinci. Snad se ponaučila a nebyla tam nadosmrti… Je třeba v životě pamatovat na „zadní kolečka", nebo na „strýčka Příhodu", a také nikomu slepě nevěřit…

Zbytečná smrt, která se v Plánici stala v neděli 20. září roku 1920, byla zapříčiněna neopatrností na žebříku. Zdejší 46letá Marie Susová lezla na vysoký žebřík, pravděpodobně ve stodole, když jí na „špršli" uklouzla noha. Leknutím zavrávorala, rukama se pustila a bohužel neštěstí bylo na světě. Jak psal tehdejší dobový tisk: „Stařena se pádem z velké výše zabila." Slovník tehdejšího pisatele zpráv, je z dnešního hlediska trochu legrační, protože dnešní „stařeny", pokud nemají žádné děti, tak mají před sebou ještě 19 let pracovního procesu…

Ivan Rubáš