Pohorsko

Vesnička u Nezdic, kde se v sobotu 25. ledna roku 1913 konala taneční zábava. Zúčastnila se jí také místní 18letá Terezie Harantová. Když přišla druhý den k ránu domů, udělalo se jí znenadání špatně a během půlhodinky náhle zemřela. Po středečním pohřbu se začaly šířit různé fámy o tom, že Tereza nezemřela přirozenou smrtí. Tato informace se dostala až k „uším" okresního soudu v Kašperských Horách, který rozhodl o exhumaci zemřelé. Tělo bylo vykopáno a převezeno k pitvě, kde bylo zjištěno, že mladá Terezie zemřela na akutní zánět pobřišnice. Bohužel nezemřela sama. Bylo zjištěno, že pod srdcem měla malého človíčka…

Kašperské Hory a okolí

V samotných „Kašperkách" se v polovině května roku 1911 stalo takové zvláštní neštěstí. Všechny děti na šumavském venkově jedly šťovík. Nejinak tomu činila 6letá dcerka tesaře Strobla. Nikdy se jí nic nestalo, ale onen osudný den, buď toho snědla více, nebo utrhla a snědla na louce i něco jiného. Ať tak či onak začalo jí bolet břicho, dostala horečku, druhý den se jí začal dělat zánět pobřišnice, a když se začaly projevovat příznaky otravy, zavolali doktora. Bohužel bylo již pozdě a chudák holka třetí den zemřela. Jakmile člověk zpozoruje něco „nenormálního", měl by ihned vyhledat lékařskou první pomoc. Jenže tenkrát byla jiná doba a také domácí „kurýrování" bylo zcela běžné.

Nedlouho nato, někdy koncem června, došlo k smrti jiného malého dítěte. To si blízko mlýnského náhonu hrál 4letý synáček místního kočího Pepíček Beerů. Z jakých příčin spadl do vody, se už nedozvíme, ale nežli ho vytáhli, tak chudáček utonul. Pro jeho matku to muselo být hodně strašné, protože ona byla tou, která se vrhla do vody a svého mrtvého synka na břeh vytáhla.

Ve městě sloužila jako služka 15letá Rozina Dítětová pocházející z Velhartic, kterou v srpnu 1911 bodl do zad nějaký neznámý hmyz. Pravděpodobně z hygienického hlediska se jí rána zanítila a vnitřní proces zánětu začal působit na psychiku dotyčné. Rozině začaly příznaky šílenství a proto musela být dopravena do sušické nemocnice ve svěrací kazajce. Zdali po odstranění zánětu a po celkovém uzdravení se jí „vyčistil" i její rozum nevíme, ale doufám, že ano. Vždyť na sílu mladého organismu spoléhají lékaři i dnes.

V to doufali rodiče i lékaři ohledně 19letého studenta Rudolfa Grösslera, který si v zimě v lednu roku 1912 při sáňkování zlomil pravou nohu. Bohužel ve stejném místě jako rok předtím. Místo toho, aby se to hojilo, tak se rána uvnitř zanítila a chudák kluk musel být dopraven do sušické nemocnice, kde mu nohu amputovali. Otrava krve postoupila hodně vpřed a lékaři pochybovali o Grösslerově životě. Bylo zavoláno jeho rodičům do Dolních Rakous, kteří okamžitě přijeli. Jak tento boj o život dopadl nevím, ale snad mladý organismus neprohrál.

Když přišla do Kašperských Hor válka, tak bylo zle i těm Němcům, kteří za každých okolností chválili císaře pána. Přišla drahota, lidé neutráceli, zboží nebylo, protože válečné dodávky byly přednější. Taky do města přišli haličští uprchlíci, o které se obec musela postarat. A taky přišli obchodníci (překupníci) s dobytkem. Ve středu 10. listopadu roku 1915 byl výroční a dobytčí trh. Místní horalé prodali těmto nákupčím více než sto kusů hovězího dobytka a to za ceny dosud nikdy nevyplacené. Bylo sice hezké dostat tolik peněz, ale prodávaly se i chovné kusy, takže redaktor článku vyslovil domněnku o budoucí bídě na Šumavě z jednoho prostého důvodu, že vlastně v příštích letech nebude kolem „Kašperek" tolik kraviček, jako doposavad. U „volů" to nehrozilo, neboť těch je stále dost. Celé stádo bylo hnáno do Sušice, přes město na nádraží a po naložení do vagónů byl už jen jeden směr – jatka. Vojáci chtěli jíst, a tak armáda kupovala proviant za vysoké ceny. A to nepíši o zbrojních dodávkách. Prostě a jasně, válka je největší utrpení pro celou lidskou populaci, ale vynikající kšeft pro několik málo lidských jedinců nebo zájmových skupin. To platilo vždy a platí dosud. Proč myslíte, že se stále válčí?

Ivan Rubáš