Sušice

První vlak, který přijel do Sušice, byl k vidění ve čtvrtek 12. července roku 1888. Dlouhé týdny předtím se o této slávě mluvilo, a jak se několikaletá stavba železniční dráhy chýlila ke konci, tak vše nabíralo na obrátkách. Nedivme se, vždyť většina obyvatel Sušice vlak nikdy neviděla. K nově postavenému nádraží daleko za městem přišlo velmi početné obecenstvo a lidé přes hodinu čekali. Místo ve dvě hodiny odpoledne přijel vlak od Klatov až ke třetí hodině. Zpoždění bylo zapříčiněno tím, že ve všech stanicích lidé chtěli, aby u nich vlak byl co nejdéle. A všude se slavilo… Sušičtí si čekání zpříjemnili nějakou tou sklenicí piva navíc a nikomu to vyloženě nevadilo. Za obrovského jásotu nakonec vlak přijel. Je pravda, že nebyl veliký, přijela menší lokomotiva a táhla jen dva vagóny, ve kterých byli inženýři a železniční zřízenci. Po dvouhodinové oslavě vlak odjel, ale někteří ještě pokračovali. Vždyť zážitků bylo mnoho a letní večer byl „dlouhý".
Spíše archivním zápisem je novinový článek v Šumavanu z 21. září roku 1889, ve kterém se psalo o židech ve službách „matky Germanie". Bylo vypsáno, že 13 158 židovských a německých dětí chodilo na obecné německé školy. Myslelo se tím jen v českých okresech v celém českém království. Tento počet chodil do tří set dvanácti tříd, takže průměr byl čtyřicet dětí na třídu. Třídy byly podporovány Schulvereinem a židé je ve sto dvaceti sedmi případech sami financovali. V osmdesáti sedmi případech šlo o německou podporu a v devadesáti osmi případech muselo finančně podpořit třídu české zastupitelstvo obce. Naproti tomu vyloženě v českých třídách byl průměr dětí osmdesát na jednu třídu. V článku byla zmiňována i Sušice jako město, kde zdejší židé byli největšími šiřiteli němectví a také, kdyby židé neposílali své děti do německé školy, tak by v Sušici už dávno zanikla.

Svého času před rokem 1890 koupil místní obchodník Vojtěch Maštovský letní hostinec „U Čápa", který se nacházel na pravém břehu pod „Andělíčkem". (Za socializmu zde byl vybudován Posádkový dům armády). Pojal nápad, že by mohl zkrátit cestu svým přátelům z města tím, že by postavil přes Otavu lávku. Veřejnost byla touto myšlenkou nadšená, také královské místodržitelství ničeho nenamítalo, ale přece jenom se našel někdo, kdo tomuto návrhu nepřál. Asi byste to neuhodli, ale bylo to přímo obecní zastupitelstvo. V každém stupni úředního postupu se odvolávali proti kladnému stanovisku zemských úřadů a neustále věc protahovali. Stále něco doplňovali, připomínkovali, a i když Maštovský plnil jakékoliv podmínky, stejně jim nic nebylo vhod. Zaplať pánbůh, že doba zastupitelů je časově omezena, protože jakmile začátkem roku 1890 začalo „ouřadovat" nové zastupitelstvo, tak stanovisko města najednou bylo příznivé. V dubnu toho roku rozhodli, že se k poslednímu rozhodnutí nebudou odvolávat a tak se konečně mohli Sušičtí těšit na léto, kdy měla být nová lávka ozdobou města. A nakonec také přispěli určitou finanční sumou. Jak je vidět, nikdo z pánů není u moci „na věčné časy", a občan, pokud je nespokojen, má možnost dotyčného „příživníka" vyměnit. Podmínkou je samozřejmě jít k volbám. Já však bohužel dodávám jeden smutný poznatek, který ukazuje na to, že často jde jen o výměnu jednoho příživníka za druhého. Tento stav u nás trvá již od skončení druhé světové války a stále nabývá na větší a větší intenzitě.

V říjnu v témže roce se objevila v Klatovských listech zpráva o prodejním krámku na tabák Antonína Švelchy, který bydlel v domku čp. 50 na horním předměstí. A čím byl tento krámek zajímavý? Nad vchodem byl na plechu vymalovaný rakouský císařský černý orel, který měl však na prsou vyobrazeného českého lva. To by asi nebylo úplně to zajímavé, protože Habsburkové nechávali razit vládní peníze do r. 1618 ve stejném provedení. Pozornost veřejnosti mělo vyvolat, a také vyvolalo, vyobrazení toho, co orel držel v pařátech. Císařský orel držel žezlo a jablko a tento sušický držel fajfku a tabatěrku… Taková kontroversní reklama, která vyvolá zájem veřejnosti, je dodnes k nezaplacení…

Ivan Rubáš