Sušice

V roce 1873 se několikrát psalo o sušické poště, že stále používá razítko s nápisem „Schüttenhofen". Začátkem ledna roku 1873 se začalo používat razítko – „Schüttenhofen – Böhmisch Sušice". Redaktor Šumavanu navrhoval z pohledu rovnoprávnosti, aby se začalo používat ještě jedno razítko s nápisem „Sušice – Deutsch Schüttenhofen". Že tento nápad neprošel bylo zřejmé.

Jistý vozka Josef Jarolím jel v noci na 15. dubna roku 1874 ze Schröberského mlýna do Sušice s nákladem „holzstoffu" (semletého dřeva), které se vyváželo do Anglie pro výrobu papíru. Jarolím po cestě usnul a nedaleko Sušice koně sjeli do stoky, kde se vůz převrhl. Pytle se převalily na Jarolíma a zavalily ho. Chudák pod tou tíhou neměl šanci dostat se ven a udusil se. Některé konce lidských životů jsou bohužel smutné.

Nový hostinec se v Sušici otevřel začátkem března roku 1876 na dolním předměstí. Dům nově vystavěl Matěj Karel a prvním pachtýřem (nájemcem) byl pan Zendner, který pracoval coby hostinský až v Třeboni. U nového hostince bylo vybudované úhledné zahradní sezení, což zejména v letní sezóně návštěvníci hodně oceňovali. Jelikož hostinský Zendner přišel z Třeboně, tak se tady pochopitelně čepovalo pivo třeboňské. A název? Směr hlavní cesty byl na Prahu, takže to byl zájezdní hostinec „U Města Prahy".

Strašnou smrtí sešel 32letý stárek Neruda ve mlýně „Prahařsku" pana Kuchyňky. Stalo se tak 6. srpna 1876. Dával řemen na kolo, přičemž byl zachycen za ruku, která mu byla velkou silou utržena z ramene. Zachycené tělo ještě žijícího Nerudy pokračovalo dále mezi kola, která mu celý hrudník pomačkala tak, že všechny vnitřnosti z těla vylezly. Když ostatek těla s kyčlemi se posunul dál, tak se mlýn zastavil, neboť kolo nemohlo tuto překážku překonat. Zastavením kola byl upozorněn domácí lid, který přiběhl, aby zjistil, co se stalo. V tom momentě vypadl zbytek zohaveného těla ze soukolí a někteří z toho pohledu doslova omdleli. Nebožák zanechal po sobě mladou ženu a malé děcko. Brr, hrozné. Takové věci by se vůbec neměly stávat. Práce se stroji vyžaduje nejvyšší soustředěnost…

Majitel továrny na sirky Vojtěch Scheinost obdržel od místodržitelství království Českého zvláštní výsadu, že mohl na pečeti používat císařského orla s nápisem: „C. a K. výsadní továrna na sirky". O této zprávě se psalo v únoru 1877. Co se však už nepsalo, že začátek příběhu slavné historie sušických „roužátek" (sirek), byl ve znamení lásky mladého 24letého truhláře Vojtěcha, který byl ve Vídni na vandru, k mladé služebné Marušce Urbancové, která sloužila u lékárníka Štěpána Röhmera. Vojtěch dodával lékárníkovi „dřevěný drát", což bylo vlastně delší tenké dřívko ze kterého se sekaly samotné sirky. Jeho milá připravovala lékárníkovi ingredience a pomáhala mu míchat hořlavou směs pro fosforové sirky. Pochopitelně, že složení bylo tajné. Oba milenci se domluvili, že se vezmou a aby neměli bídu, tak odejdou s lékárníkovým tajemstvím. Zamilovaná Maruška dávala dobrý pozor co všechno lékárník dává do kotlíku a jak dlouho všechno trvá. Když věděli co potřebovali, tak dali službě ve Vídni sbohem. To bylo v roce 1839. Vojtěch si přivedl do svého rodného města svoji milou a začali společně s výrobou sirek. Finančně jim pomohl společník Bernard Fürth. Že úspěšně netřeba povídat. Hodně zbohatli a měli se dobře až do smrti… Šlo o vůbec první výrobu zápalek na českém území a začátek byl spjatý, jak bychom dneska řekli, s takovou malou „průmyslovou špionáží"…

Slavnost svěcení sušického hřbitova a hlavního kříže se konala 29. září 1878. Vysoký hlavní kříž byl postaven 20. září a byl zhotovený z litiny v kladenských železárnách. V dutém podstavci byla uložena plechová skřínka s památnou listinou sepsanou městským tajemníkem Václavem Farou. Den před slavností v sobotu večer o sedmé hodině, se všechny zvony ve městě na půl hodiny rozezněly a bylo stříleno z „hmoždířů" (z děl). Ve slavnostní neděli bylo v šest hodin ráno opět stříleno z hmoždířů, což paradoxně někteří lidé moc dobře neuvítali. Byl to však záměr farnosti, aby i ti ochmelkové, kteří šli pozdě spát, vstali a nezapomněli jít do kostela na bohoslužbu. Ta byla již o půl deváté a po ní se seřadil slavnostní průvod, který se skládal z představitelů církve, diecéze, města, okresu, škol, živnostenských spolků, spolku vojenských vysloužilců, tělocvično hasičské jednoty „Sokol", zpěváckého sboru „Svatého Václava", zástupců přifařených obcí, veškerých úředníků, školní mládeže, dělnictva a dalšího civilního obyvatelstva. Průvod prošel náměstím a přes most se dostal do prostoru hřbitova, kde bylo provedeno svěcení areálu a kříže. Pochopitelně bylo mnoho projevů a také nějaký ten zpěv. Poté šli všichni na oběd a předávali si navzájem sdílené dojmy. Někteří si museli oběd v hostinci zaplatit, někteří ho dostali doma a někteří vyvolení se najedli zadarmo v rámci režie slavnosti.

Ivan Rubáš