Černé jezero

Největší přírodní jezero nejen na Šumavě, ale v celé České republice (18,5 ha). Všichni jsme se byli aspoň jednou na něj podívat. Také děvčata z plzeňské obchodní školy jela v polovině července roku 1905 na výlet na Špičák. Pěšky došla k jezeru a s učitelským doprovodem se kochala zdejší krásou. Samou radostí a také hrdostí začala zpívat „Kde domov můj", a jejich líbezné hlasy se linuly nad vodní hladinou a s okolním šuměním dosáhly úplné harmonie…

Do této scény brutálně vstoupil zdejší hohenzollernský panský hajný, který vyběhl z výletního hostince mezi děvčata a začal je rukama bít a kopat. K němu se přidal a zdatně pomáhal německý učitel z Nýrska a společně křičeli a nadávali. Jejich výrazy byly nejhrubšího zrna. Mužský pedagogický dohled měl co dělat, aby dotyčné agresory uklidnil a děvčata uchránil od fyzického lynče. To se naštěstí podařilo díky tomu, že přítomní bavorští důstojníci sice slovně, ale rázně zakročili. Pro mladé studentky to stejně musel být šok. Tak to vidíte, nejde vůbec o národnost, jde o to, jestli je člověk ve své povaze chápající, tolerantní a slušný…

Švihov

Městečko s vodním hradem, kostelem sv. Václava a mnoha dalšími zajímavostmi. I tady už jen doplňujeme ještě jednu novinovou zmínku. Ta pojednávala o jistém Josefu Šulcovi, 31letém klempířském pomocníkovi, který jednoho dne v březnu roku 1906 přišel do Švihova k Josefu Benetkovi. Byl ve zbídačeném stavu a měl hlad. Šulc u tohoto klempířského mistra již v minulosti nějaký čas pracoval, takže se Benetka smiloval a Šulce vzal do práce za stravu, nocleh a pětikorunovou týdenní mzdu. Za nějaký čas se seznámil s Marií Velíškovou, která měla dceru Marušku jenž sloužila v Praze. Přes matku se seznámili a začali si dopisovat. Když Maruška přijela domů do Švihova, tak se oba setkali a jak se říká, „padli si do oka". Šulc jí slíbil, že si ji vezme za ženu a pokud s ním pojede do Ameriky, tak jí snese „modré z nebe". Maruška již byla skoro 30letá, vdavekchtivá ženská, takže byla ze Šulcových řečiček v „sedmém nebi".

V květnu roku 1907 odjeli spolu vlakem k Šulcovým rodičům do Mstětic u Prahy. Těm se nevěsta líbila, ale radili, aby nikam do Ameriky necestovali, že by bylo lepší, kdyby si ve Švihově zřídili svoji vlastní živnost. To se Marušce líbilo, a když jí Šulc slíbil tři ohlášky a následně svatbu, tak její zamilovanost dostoupila vrcholu. Okamžitě v Praze vybrala z vkladní knížky 500 korun a dala je svému nastávajícímu. Představte si, že to byly její 14leté úspory, jediné peníze, co měla. V Plzni Šulc vystoupil z vlaku, řekl, že si musí koupit svůj vlastní „vercajk" (nářadí) a že za ní přijede večerním vlakem. Nebohá Maruška čekala celý večer, potom celý další den a zase celý večer, ale Šulc nikde.

Bylo vyhlášeno policejní pátrání a po měsíci Šulce našli v Heidershofenu jako špinavého a žebrajícího pobudu. A pochopitelně bez peněz. U plzeňského soudu dostal devět měsíců těžkého žaláře, ale splatit Velíškové zpronevěřené peníze nikdy nedokázal. Čert vem peníze. Ještě, že procitnutí bylo takové. Prokouknout až po svatbě by to bylo daleko horší. Ono starat se celý život o nezodpovědného chlapa, to by byl očistec na zemi…

Vosí

Vesnička jihovýchodně od Švihova, když jdeme lesem nedaleko Kamýcké skály směrem na Předslav. Pocházela odtud 31letá Anna Stuchlová, která sloužila v Klatovech u Matěje Kanty v čp. 41/II. V sobotu 10. srpna roku 1907 se nějak pomátla, protože si břitvou podřezala žíly na ruce a na krku. Zde narušila tepnu a za nějakou chvíli vykrvácela. Našel ji Kantův syn, ale bohužel již mrtvou. Proč tak učinila, to si nevěděl nikdo vysvětlit. Práci měla, střechu nad hlavou taky, hlady netrpěla, možná chlapa neměla…

Z Vosí pocházel také 33letý Václav Šťastný, který se 17. června 1907 vydal do lesa, a už se bohužel nevrátil. Byl sice hledán četnictvem a též místními, ale bohužel bezvýsledně. A to rodiče vypsali odměnu za poskytnutí jakékoliv informace. Všichni si mysleli, že se Šťastný stal obětí násilného činu a je někde zahrabán. Náhoda tomu chtěla, že při jednom honu, ve středu 23. října toho roku, zašel jeden z honců Petr Šlais z Kamýku do lesíka nad skalou, kde se říkalo „V mlází", a tam najednou spatřil hrůzný výjev. Na řemeni na větvi se houpala hlava s částí trupu. Zbytek těla s nohama ležel dole. To však již bylo značně zetlelé a hmyzem prolezlé. Horní část těla nebyla v o nic lepším stavu. Hlava již byla značně zkornatělá a z dutiny ústní visel zachovalý jazyk. To bylo zvláštní a kvůli tomu byl pohled na Šťastného děsivý. I v tomto případě lidé nemohli pochopit důvod takového sebevražedného jednání. Práci měl doma na rodinném hospodářství, střechu nad hlavou taky, hlady netrpěl, možná ženskou neměl…

Ivan Rubáš