Onen Svět

Záhadný název samoty schované na západní straně silnice mezi Javornou a Jesením. V září roku 1905 přišel za zdejším starostou 15letý František Ševčík, který se sice narodil v Praze, ale dle rodičů byl do Onoho Světa příslušný. Na starostovi chtěl vydání čeledínské knížky, ale obecní výbor mu tuto možnost odmítl a chtěl po něm, aby nejdříve nějakou dobu v obci pracoval. To se Ševčíkovi moc nelíbilo, protože chtěl do služby někam jinam, ale co mohl dělat. Byl ve službě u Rosálie Marxové čp. 1, která byla hospodářka a zároveň i hostinská. Práce bylo hodně, ale Ševčík chtěl jít do světa. No a bez knížky to nešlo. Dělal všelijaké naschvály, tak aby ho Marxová propustila ze služby, ale nebylo to nic platné. Ševčík proto 22. října ve stodole úmyslně rozdělal oheň a celý statek lehl popelem. Škoda byla bratru 28 tisíc korun. U soudu se mladík hájil tím, že šlo o nehodu, protože si nevšiml svého odhozeného nedopalku cigarety, že ještě hoří. Myslel si, že ho pořádně „típnul". Hrál to na neúmysl, ale plzeňský soud mu neuvěřil a poslal ho na čtyři roky do vězení.

Stoprocentní pravdu dnes nezná bohužel nikdo. Faktem je, že Ševčík v tomto mladém věku, místo toho, aby miloval nějakou šumavskou děvu, tak tyto krásné roky prožil v kriminále, kde určitě pochytil jiné „fígle" a různé finty. Bohužel…

Nýrsko

Městečko na hranici Královského hvozdu s kostelem sv. Tomáše. Malý dodatek k osobě Jana Ledeckého. V roce 1906 mu bylo 37 let a byl vyučený kupcem. Pochopitelně, že obchodu moc nedal, protože byl mnohokrát soudně trestán a několikrát pobyl i ve vězení. Byl velmi svérázný a jeho minulost byla opravdu pestrá. Tak například za urážku císaře pána dostal dva tresty. Poprvé 18 měsíců „na tvrdo", podruhé dokonce dva roky. Jeho duševní stav byl dokonce zkoumán v ústavu pro choromyslné, lidově řečeném blázinci, ale i odtamtud ho propustili. Když se na podzim objevil v Nýrsku, tak četníci zbystřili. V létě se toulal krajem a živil se, co příroda dala, a také co „nabízely" volné lidské příbytky. Dne 24. října přišel na četnickou stanici a stěžoval si, že mu v místní stravovně nechtěli dát jídlo a nocleh. Když stížnost nezabrala, tak žádal aby byl zatčen. Když ani tento pokus četníky nevyburcoval k nějakému úkonu, tak spustil lavinu nadávek a urážek směřovaných ke státnímu aparátu a samotného císaře nevyjímaje. To už četníci zasáhli a šoupli Ledeckého za „katr" (mříž). Za pár dní, 17. listopadu, měl v Plzni soud a zde vyfasoval dva a půl roku žaláře se čtvrtletním postem. To znamená, že každý třetí měsíc byl celý den bez jídla. Můžeme se domnívat, že mu to tak moc nevadilo, protože vězeňský život dobře znal a věděl, že skýtá určité možnosti, které zaručovaly pravidelný servis „slušného" života. I když s omezením svobodného pohybu…

V Nýrsku žil ještě jeden výtečník. Byl jím 41letý nádeník Jan Mužík, příslušný do Úborska, který se na podzim roku 1906 pohádal se svojí ženou Terezií Gajnerovou. On měl jedno děcko a ona měla dvě nemanželské děti. Po krátké idylce nastaly každodenní hádky, a jednou jednu hádku skončil tak, že vytáhl loveckou pušku a dvakrát na svoji ženu vystřelil. Aniž čekal „na výsledek", z místa činu uprchl a skrýval se v lesích nad Železnou Rudou. Později se přesunul na druhou stranu „čáry" (hranice) a namluvil si ve Steinnachu Rosu Krausovou. Té navrhl sňatek, ale byl odbyt s dovětkem, že byl pro ní starej. Jako odplatu Mužík použil výstřel z pušky, avšak bohudíky nic vážného se nestalo. Na to opět uprchl přes hranice a skrýval se v hlubokých lesích nad Nýrskem. Posledního října byl vypátrán, dopaden a odveden k plzeňskému soudu. Z vyšetřování vyplynulo, že Mužík v létě předešlého roku také ještě postřelil svoji milenku Annu Novákovou, která sloužila v bavorském Straubingu. A právě před bavorskou policií se skrýval doma u vlastní ženy. Aby toho nebylo málo, udržoval ještě milostný vztah s 26letou Karolínou Fürchovou, se kterou měl šestileté dítě. Ta pocházela odněkud od Mstišova u Teplic a svého času žila v Bystřici u „jakéhosi sponzora", se kterým měla také ještě dvouletého potomka. Tak to vidíte, „samý ženský a žádný náboženství"…
U soudu dostal za různé krádeže a těžká ublížení na těle dva a půl roku vězení. Pokus o vraždu mu nebyl dokázaný, takže nakonec Mužík odcházel s úsměvem na tváři. Jenže to byl „rapl" a možná místo v „arestu" (ve vězení) by měl být v blázinci. Protože řešit všechny spory střelbou není normální…

A třetím „do mariáše" byl 15letý cihlářský pomocník Jan Steyer, který slíbil Aloisi Multererovi, že zbije jeho bratra Josefa. Na pomoc si vzal k ruce „kamaráda" Aloise Simeta a večer 28. dubna roku 1907 nedaleko Fleischlova mlýna přepadli dotyčného. Ten byl na místo určení vylákán svým bratrem Aloisem. Když se před ním Steyer zjevil, došlo nejdříve k hádce, která měla Josefa úmyslně vyprovokovat k nějaké reakci, což se povedlo, a při následné bitce Steyer vytáhl nůž a bodl Aloise do krku. Ten na následky zranění za tři dny zemřel. Možná to byla otrava krve od špinavého nože. U plzeňského porotního soudu, měl Steyer velké štěstí. Porota jeho čin neuznala za vraždu a jako mladistvému mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců. Jak stále říkám, za krádeže jsou vyšší tresty nežli za zmařené lidské životy. Tenkrát i dnes.

Ivan Rubáš