Hradešice

Vesnice cca 5 km východně od Nalžovských Hor směrem na Horažďovice. Zdejší lid postihlo nejedno neštěstí. Jedno takové v podobě „červeného kohouta" zažili v pátek 4. září roku 1903. Bylo to odpoledne po 4. hodině, když z nezjištěných příčin vypukl oheň ve statku sedláka Lavičky. Během několika minut se oheň nezvladatelně rozšířil a během hodiny zničil 12 usedlostí. K tomu také faru a mnoho uskladněného sena, slámy a dalších zemědělských komodit. Lidé zachránili akorát domácí zvířectvo a svůj vlastní holý život. Proti ohni bojovaly čety dobrovolných hasičů ze 13 okolních obcí.

Bohužel 14 stříkačkám se nedostávalo potřebné vody, a tak se hasiči spíše zaměřovali na ochranu ještě nehořících objektů. To, co hořelo, nechali bohužel shořet. Vyčíslená škoda byla řádově 250 tisíc korun, a pojistky kryly pouze zlomek – 38 tisíc korun. Postižení, ale i ostatní, utrpěli v tom samém roce v létě velké škody při krupobití a teď tohle. Chudákům lidem nastaly kruté a těžké časy, protože obnova majetku musela být hodně drahá a náročná. Jak se říká: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech"…

Kolinec

Městys na půli cesty z Klatov do Sušice se zámeckou školou a kostelem sv. Jakuba. Doplňujeme a zmiňujeme ještě jedno lidské neštěstí, které se přihodilo zdejšímu mlynáři, Františku Hulcovi. Ten 23. července roku 1903 mazal hřídel kola. Jestli to byla neopatrnost či uklouznutí po mokrém dřevě, nevíme, ale v každém případě došlo k pádu do oblasti tzv. náboje, což je místo mezi hřídelí a samotným kolem. Levou rukou byl vtažen až po pás a rozmačkán.

Sice ho manželka za chvilku našla, ztropila srdcervoucí povyk, ale nebylo to nic platné. Pomáhalo 20 lidí, kteří měli co dělat, aby kolem pohnuli a nešťastníka vytáhli. Jeho mrtvola byla zohavena a nebyl to příjemný pohled. Manželka mlynářka se dvěma nezletilými dětmi se musela pořádně ohánět, aby uhájila své živobytí. I tady platilo přísloví o chodícím neštěstí.

Kosmáčov

Vesnička 3 km východně od Klatov se zaniklou tvrzí. Zbytečně zmařený lidský život byl v tomto případě v osobě místního svobodného 31letého Jana Kličky. Jeho otec zemřel a on byl v chalupě s mámou sám. V tomto věku skoro nikdo nebyl svobodným, takže tam byly nějaké osobní problémy. Také se o mladém Kličkovi údajně povídalo, že byl rozmařilý, hýřivý a práci „moc nedal". S takovými vlastnostmi vás skoro žádná vdavekchtivá nechce ani dnes…

Někteří lidé ale říkali, že Klička špatný nebyl. „Korunou" všeho bylo to, že během několika měsíců promrhal dědický podíl po svém otci, který byl v obnose 1600 korun. Matka, když viděla, že tak činil i s hospodářstvím, odmítla mu přenechat rodný grunt. To byla tehdy na vesnici dost velká potupa, a mladý Jan na to zareagoval sebevražedným činem. Koupil si revolver a všude a každému povídal, že se zastřelí. Nikdo jeho slova nebral vážně, protože ho vlastně nikdo nikdy nebral vážně. To byl možná ten hlavní důvod, aby všem dokázal, že to myslí vážně. V pátek 31. července roku 1903 o šesté hodině ranní si vpálil kulku přímo do srdce. Co k tomu říci. Nic. Hloupá smrt, hloupého člověka.

To nešťastná, zbytečná a bolestná smrt se stala ve stejný den, o pár kilometrů dál, ale v šest hodin v podvečer. To se rozpoutala nad Švihovem letní bouřka a za hradem na pastvinách řečených „Na zástavách" v tu dobu pásla jalovici 14letá Kateřina Šteflová. Sice se schovala pod stromem, ale ten byl daleko široko nejvyšší, a tak do něj uhodilo. V obou případech rodiče své děti vypiplají od mimina a potom přijde nějaké neštěstí a v tu ránu je všemu konec.

Abych se vrátil ještě k tomu kosmáčovskému Kličkovi. Je možné, že si uvědomoval svoji „budižkničemovou" povahu, protože je možné, že patřil k příbuzenské větvi, ze které pocházel Jan Klička, universitní docent a lékárník v Chicagu. No, a právě ten se 16. července vrátil (nebo přijel na návštěvu) po 20 letech do Klatov. Společně s ním přijel i jeho mladší bratr Edmond, který byl strojním inženýrem v Pittsburgu. Klatováci měli rádi jeho působivé malované obrazy vykládané pravou perletí. Oba byli každodenně středem pozornosti celé klatovské veřejnosti a kosmáčovský Jan se k nim za 14 dní „přidal".

Ivan Rubáš