Přední Fleky

Příhraniční samota nedaleko Sv. Kateřiny cca 7 km západně od Nýrska. V roce 1901 nýrský obchodník Šimon Bloch koupil levně v dražbě jeden zdejší domek, ale s jedním takovým menším „zádrhelem". On tam totiž bydlel jeden nájemník. Nevíme, kdo to byl, ale jistě nikdo pořádkumilný, poněvadž Blochovi neplatil žádnou činži a za žádnou cenu nechtěl byt opustit. Byl tedy vystěhován násilně, soudně. To se pochopitelně nelíbilo jeho rozvětvenému příbuzenstvu a místní německé mládeži a rozhodli se k náležité odplatě. „Přece nějaký židovský přivandrovalec nebude v naší vesnici kupovat naše chalupy", říkali. Jak ujednali, tak udělali. Během tří večerů rozebrali, rozvalili a srovnali celou chalupu se zemí. Četnickým šetřením bylo vypátráno 26 výrostků, kteří koncem srpna 1903 stanuli před plzeňským soudem. Vynesené tresty se pohybovaly od 3 do 6 týdnů. Bloch utrpěl škodu ve výši 2240 korun a pro její vymáhání byl odkázán na právo soukromé (občansko právní).

Hamry

Obec jižně od Nýrska. V hostinci Josefa Rohrbachera, v noci 16. září roku 1901, zažili místní horké chvilky. O co šlo? To alkoholem zmožený 32letý Adam Pesinger, příslušný kdesi v Bavořích, začal v hospodě řádit jako „černá ruka". Jestli ho někdo slovně „vytočil" anebo měl „delirium tremens", to nevíme, ale spoušť po sobě nechal velikou. Porazil stůl, ulomil jednu jeho nohu, a tou mlátil kolem sebe „hlava nehlava". Nejen stoly, židle, pivní sklenice, ale i dveře a některé hlavy hostů byly „poznamenány". Po zpacifikování byl odveden na policejní stanici do Nýrska a následně převezen do Plzně. U zdejšího krajského soudu se 23. ledna dalšího roku zpovídal z paragrafu 85 poškozování cizího majetku a „vyfasoval" 15 měsíců „na tvrdo". A k tomu ještě čtvrtletně jeden „půst". Pravda pravdoucí, alkohol je metla lidstva.

Holetice

Obec východně od Nýrska. I tady v hostinci Jiřího Tauschera se místní pobili jako „koně". Nevím, kdo začal používat toto přirovnání, ale myslím si, že je to urážka těchto ušlechtilých zvířat. Stalo se to 30. prosince roku 1900, kdy Josef Zierhut a Ondřej Weiss si u stolu šeptali o nějakých zrzavých děvčatech. Jestli si něco domlouvali, nebo měli na nějakou zálusk, to nevíme, ale neušlo to pozornosti vedle u stolu sedících „štamgastů" Petra Augustina, Martina Wilhelma, Franze Wolfa a dvou Jiřích Kollrossů. Ti se nejprve škodolibě zeptali, co mají mladí v úmyslu, když se do toho vložil Augustin a řekl, že dotyční jsou hlupáci. Byl sice Zierhutem dotazován, zdali to dovede říci ještě jednou, ale zároveň v ten moment mu na hlavě přistála pivní sklenice. Nebudu popisovat „běžnou" hospodskou rvačku, jen budu konstatovat, že výsledkem bylo smrtelné bodnutí nožem. Viníkem byl 22letý svobodný tkadlec Weiss a obětí dotyčný Augustin, který druhý den zemřel. Soud se konal už 13. února následujícího roku, ale porota odsoudila Weise jen ze zločinu těžkého ublížení k deseti měsícům těžkého žaláře. Prý kdyby si Augustin včas zavolal doktora, tak prý nemusel zemřít. No, někdy verdikty soudů, či znění zákonů, nahrávají obžalovaným.

Pečetín

Menší obec na půli cesty z Klatov do Plánice. I zde se našel případ „vypečeného" synáčka, který úctu ke svému otci moc neznal. Měli mezi sebou dohodu o placení výměnku, což znamenalo, že starý hospodář předal svůj majetek nejstaršímu synovi a on sám dožil v jedné odlehlejší místnosti. Za to musel od syna zdarma dostávat jídlo a peníze pro vlastní potřebu, a to až do konce života. Tato výměna byla zpravidla písemně zaznamenána a dodržována. V našem případě to asi „posichrováno" nebylo úplně dobře, protože starý Jan Bohůnek měl neustále nějaké spory se svým synem Josefem a jeho ženou Kateřinou.

Někdy jídlo bylo a jindy nebylo, někdy dostal nějakou korunu a jindy žádnou, takže nebyl týden, kdy by nedošlo k nějaké hádce. Zrovna 12. srpna roku 1901 hádka starého otce se snachou dopálila mladého Bohůnka tak, že svého otce „majznul" (praštil) něčím přes hlavu, vytáhl ho za kabát ze světnice na kamenné zápraží, tam s ním smýkl o zem a ještě ho kopl do pozadí. Chudák starý si došel do Klatov k doktorovi Eduardu Christenovi, který mu ránu na hlavě ošetřil a hned u soudu podal žalobu. Soud sice zasedal, dokonce až v Plzni, ale pro nedostatek důkazů o nedodržování „vejměnku", musel mladého Bohůnka zprostit obžaloby. Jaký byl konec života starého Bohůnka nevíme, ale můžeme tušit, že nic moc. A spravedlnost? Možná ten boží trest poznal mladý Bohůnek za třicet let na vlastní kůži od svých dětí, když už byl taky starý.

Ivan Rubáš