Červené Poříčí

Obec u Švihova při hlavní silnici na Plzeň. Ve zdejším císařském pivovaře pracoval jako vrchní sládek Bedřich Hübl. Musel být doopravdy velmi dobrým odborníkem, neboť byl v roce 1897 poslán do egyptské Alexandrie, aby tam založil nový pivovar.
Kvalitní mok, který Hübl uvařil, předčil veškerá očekávání, a tak majitelé investiční společnosti rozhodli, že se vybudují ještě dva pivovary. V Káhiře na sto tisíc hektolitrů a v Port Saidu na dvacet pět tisíc hektolitrů. Zde se počítalo s navýšením produkce, protože námořník má vždycky žízeň.

Veškeré strojní zařízení dodaly továrny pánů Ringhoffera z Prahy a Emila Škody z Plzně. Technickým ředitelem všech tří pivovarů se stal pochopitelně náš Hübl.

V roce 1900 požádala obec Korunní Poříčí u Švihova, společně s dalšími obcemi při Měčínském potoce (dnešní potok Třebýcinka) o zřízení železniční zastávky v úseku mezi Švihovem a Lužany. Začátkem března následujícího roku došlo z plzeňského ředitelství státních drah příznivé vyřízení, jen s tou podmínkou, že náklady spojené se stavbou vlakové zastávky budou hrazeny spolkem zainteresovaných obcí.
V Poříčí v Měčíně, ve Kbelu, v Třebýcině ani jinde nebyl žádný problém s tímto požadavkem, který byl rozpočten na nějakou tu stovku korun. Jen v Nedanicích na veřejném obecním shromáždění se vyskytli nespokojenci, kteří ve své zaslepenosti nechtěli vidět výhody vlakové přepravy osob a zboží.

A co udělali ostatní? Na povel starosty je vyhodili ze sálu a odhlasovali potřebný náklad bez nich. Aby tato epizoda jen tak nevyšuměla, tak se ráno na jednom domku největšího křiklouna objevil nápis: „Nedaničtí chalupníci nechtějí mít železnici". Kdo byl autorem, se nikdy nepodařilo vypátrat a tento vtipálek si svoje tajemství vzal do hrobu. Pořád je to lepší způsob, nežli někomu, kdo s něčím nesouhlasí, vyhrožovat nebo se mstít.

Těchonice

V této obci nedaleko dnešních Nalžovských Hor (tehdy Stříbrných Hor), sloužil stařičký čeledín Václav Holub u rolníka Jana Šebesty. V květnu roku 1901 to bylo přesně padesát let, co tento čeledín nastoupil do služby k jeho otci Antonínu. Za to, že padesát let sloužil na jednom místě u jednoho majitele, si vysloužil respekt u všech místních občanů, protože pracoval jako „na svém" a své dlouholeté zkušenosti „jak a co" poskytoval všem, kdo měli zájem. Plánické okresní zastupitelství ocenilo jeho věrné služby čestnou medailí a příspěvkem ve výši dvacet korun. Je to určité štěstí, neboť někdo se ani padesáti let nedožije, natož ve zdraví tak dlouho pracovat.

Kozí

Malá vesnička u Běšin. I ta se dostala do novin prostřednictvím zvláštní bratrské „lásky". Jakže se to myslí? V roce 1898 byl obecním starostou Josef Janoušek a místním hospodským jeho bratr Matěj Janoušek. 14. listopadu šel Matěj zaplatil na „ouřad" „hudebné", což byl poplatek za hudební produkci při taneční zábavě. Možná něco tušil, nebo přesněji znal chování svého bratra, a proto si s sebou vzal svědka, druhého hostinského Josefa Koláře.

Když určitou sumu vyndal na stůl, počal ho bratr Josef častovat nadávkami. Vynadal mu do podvodníků, švindlérů a špíny zároveň. A proč? Asi ten poplatek byl malý a tak ho vůbec nepřijal. Jeho vlastní žena mu rukou zakrývala pusu, ale stejně to nepomohlo. Vše skončilo udáním u soudu a soudce byl poměrně nekompromisní. Josef dostal tučnou pokutu patnáct zlatých a ještě k tomu úhradu soudních výloh. To už byly peníze a soudce to odůvodnil tím, že dotyčný znevážil svým chováním post starosty.

Kdyby dneska někteří politici museli za svá extempore platit pokuty, tak by se státní dluh určitě snižoval. On však musel být Janoušek (starosta) „malinko mimo", jak se říká lidově „trošíčku praštěnej", protože na začátku toho roku dal při okresní silnici směrem „ku Běšinům" cedule s českoněmeckým nápisem: „Zde se každému cizému jízda přísně zapovídá" – „Hier is jeden Fremden das farershtrenk ferboden". Co si o tom mohli myslet normální lidi? Někdo si poťukal na čelo, někdo se shovívavě usmál. A dneska? Takových Janoušků, kteří „vymýšlej" samé ptákoviny, jsou ve státní správě tisíce.

Ivan Rubáš