Tupadly

Vesnička tři kilometry západně od Klatov. I tam byly dvě rodiny, kteří byly, jak se říká, „na kordy". Příčinou jejich dlouholetého sváru byl jakýsi pozemek. Jeden z několika konfliktů se stal 20. června roku 1898. Františka Kunešová hledala zaběhnuté husy a našla je v bramborách souseda Josefa Vogla. Ten zrovna okopával řádky, a tak motyčkou Kunešovou malinko „polechtal", a ještě k tomu jí vynadal. Prý ji řekl: „Ty lůzo jedna, ty mě stále ožíráš a okrádáš."

Kunešová nemeškala a hned zašla do Klatov k doktorovi Formánkovi a hned nato k advokátovi Fleischerovi. Vše řešil soud a soudce, když se přesvědčil, že zranění nezanechalo žádnou újmu, tak docílil usmíření obou stran. Vogl se zavázal zaplatit Kunešové pět zlatých odškodnění a soud ho zprostil obžaloby.

Byl to běžný obrázek oné doby, kdy se obyčejní lidé soudili pro každou hloupost a jediní, kdo z toho měl radost, byli advokáti a pochopitelně stát.

Beňovy

Vesnička patřící pod město Klatovy. V březnu roku 1898 se v Klatovských listech psalo, že zdejší rodiny Kubíčkovy a Markovy žily již sedm let v nepřátelství. Jejich spory vždy končily u soudu a skoro každý konflikt byl vlastně malicherný. V té době, 8. března, se řešilo u klatovského soudu další udání pro cti utrhání. Obžalovaným Anně a Terezii Kubíkové bylo vytýkáno, že veřejně pomluvily Markovou v tom smyslu, že uškrtila své dítě. Obžalované měly za advokáta Fleischnera, ale ani on jim nepomohl, neboť neměly v ruce žádný písemný argument dokazující opak lékařské zprávy.

Obě ženy dostaly trest dva, respektive pět dní vězení a úhradu soudních výloh ve výši osm a půl zlatého. Po vynesení rozsudku a při odchodu z místnosti se Terezie Kubíková obrátila k Markové a pravila: „Však on to Bůh přece jednou spravedlivě rozsoudí." Konec novinové zprávy byl ve formě redaktorovy úvahy o těchto lidech: „Divní to lidé, bída jim zeje z očí a přece nelitují zlatkami na malicherné soudy plýtvati."

Ale to nebyli jediní v Beňovech. Ještě se vědělo o Tykalových a Příhodových. Jako správní sousedé udržovali přátelské styky a dokonce Josef Tykal se stal při křtu kmotrem malého Matěje Příhody. Jenže tato idylka vydržela jen do doby, kdy se začalo úředně jednat o kus zahrady a cesty, kterou obě rodiny využívaly vždy bez problémů. Najednou však tady mohl být úřední papír se „štemplem" (razítkem). Od té doby si dělali všichni navzájem různé naschvály a leckdy skončili u soudu.

Jeden případ se stal v pátek 24. června roku 1898. Josef Tykal jel s jetelem domů a už z dálky slyšel, jak u nich Matěj Příhoda s matkou Annou hlučným hlasem řvou na jeho ženu Marii. Nadávky nebyly zrovna vybíravé a ty nejslušnější byly například: „Ty černá cikánko" nebo „Ty svině jedna." Když Josef přišel domů, tak se u vrat zeptal Matěje Příhody, o co mu jde. Odpověď zněla: „Ty zloději špinavý, tys mě okradl o zahradu." Aby dodal svým slovům určitou váhu, tak napřáhl lopatu a tou ohrožoval Tykala.

Údajně se jí Tykal zmocnil a praštil s ní Příhodu po zádech. Stará Příhodová začala házet kameny a syn jí podporoval slovy: „Jen házejte, vy jste blázen, vám to projde." Anna Příhodová byla totiž kdysi v blázinci. No a jak to skončilo? Jako obvykle. Všichni dostali nějaký ten den vězení, někdo víc, někdo míň, ale hlavně platili pokuty a soudní výlohy. No a o to přece jde, aby lid byl mezi sebou nesnášenlivý a neměl čas uvažovat o tom co dělají „ti nahoře".

Koryta

Vesnička pět kilometrů západně od Klatov. Tady si kdysi společně koupili jednu chalupu manželé „Kováříkojc" a „Záhutovic". Každá rodina měla svoji polovinu a dvůr užívali společně. Nějaký ten rok bylo soužití v pořádku, ale časem si přece jenom šli více na nervy. Různé naschvály a nadávky se stupňovaly, takže od jisté doby spolu už nemluvili.

Dne 28. března roku 1898 došlo k velké hádce mezi Kateřinou Kováříkovou a Josefem Záhutem. Kvůli jedné huse. Ty špíno, ty zloději, to byly nejslušnější slova. Obě rodiny podaly trestní oznámení, ale soudce v Klatovech potrestal všechny.

Nejprve se pokoušel dohodnout mezi oběma stranami smír, ale když viděl oboustranný nezájem, tak rozhodl, že musí zaplatit celkem 25 zlatých (Záhutovi 15 a Kováříkovi 10). Tento obnos byl určen pro místní chudé v Korytech a státu deset zlatých kvůli tomu, že musel v takové prkotině zasedat soud. Není lepší, když vás někdo chce „vytočit", nadechnout se a počítat do deseti? Asi ano…

Ivan Rubáš