Neznašovy

Na neznašovské železniční stanici sloužil jako strážník dráhy jistý Josef Janda. Jedna z jeho hlavních náplní práce byla hlídat přijíždějící vlak a včas spustit závory. Však si ještě pamatujeme tyto „idylické" výjevy, když zvonil telefon a výpravčí odložil plácačku a šel točit klikou… Něco podobného bylo k vidění v pondělí 19. srpna roku 1889. Nikdo však netušil, že jeho 8letý synáček odběhl k závorám, kde si pohrával se závažím. V osudný okamžik, když se dalo závaží do pohybu, tam klučina „zapomněl" prstíky a dopadem těžkého závaží o tři přišel. Dva na pravé ruce a malíček na levé ruce. Ještě štěstí, že to byly jen poslední články a ne celé ruce… I když musím připomenout, že nejvíce hmatových tělísek a zakončení nervů je právě na koncích prstů. Nehledě na rozmačkané nehty, to musela být neskutečná a nepředstavitelná bolest. Nikomu bych to nepřál…

Na této železniční trati, v místech mezi obcemi Luby a Maloveskou, byla vlakem přejeta tříletá Julinka Polanová, dcera drážního hlídače. Stalo se tak 28. května roku 1891. Kde se tam vzala, nikdo nevěděl. Zřejmě se sama nepozorovaně vzdálila z domova. Že tuto hroznou srážku nepřežila, netřeba dodávat. Škoda každého dětského života…

Nedaleko přes kopec Úliště, cirka 6 km západním směrem, najdeme malou vísku Lehom. Zde bydlel domkář a rolník Václav Toman. Měl hodně dětí a tudíž hodně práce, aby je uživil. To bohužel obnášelo i to, že děti musely doma pomáhat a jaksi dohled nad všemi nebyl úplně možný. V květnu roku 1891 sekal 9letý synek František na dvorku slámu a jeho malá 4letá sestřička Maruška mu pomáhala. V jedné nestřežené vteřině, když Maruška nechala o chviličku déle ruku na špalku, došlo k neštěstí. František jí usekl celý ukazováček. Zaplať Pánbůh, že ostatní prsty byly jen pohmožděny…

Mochtín

Mochtínský statkář a majitel „cikorkárny" (závod na výrobu cikorky) Karel Günther své zboží v Klatovech vždycky dobře prodal, a jelikož šlo o větší závozy, tak si ho vyčíhli jistí dva pobertové. Bylo to v neděli 19. května roku 1889 o půl jedenácté v noci, když byl na vršíčku nad Soběticemi jeho povoz přepaden. Lupiči byli poprvé velmi překvapeni, když zjistili, že povozem nejede přímo Günther, ale jeho kočí, a podruhé, když zjistili, že vůz je prázdný. Na dotaz, kam jede a kde je pán, kočí odpověděl, že domů a pán že zůstal ve městě. Zklamaní lupiči sice kočího propustili, ale ve vzteku za ním vystřelili šest ran, celý zásobník… Jak by řekl ironik: „Ani loupežníci neměli pořád na růžích ustláno."

Nedaleko Mochtína se nachází osada Lhůta a z ní pocházel 25letý zedník Petr Míchal. Jaký vedl život, to přesně nevíme, ale za prací musel docházet daleko. Běžným jevem bylo, že se nechával zaměstnávat na krátkodobé úvazky. Dle povahy stavby. Byl to život nestálý, hlavně pro ty, kteří neměli rodinu a nešetřili. Jaké byly poslední dny Míchala, jak a kde je strávil, to se už nikdo nedoví, protože ve středu 29. července roku 1890 byla jeho mrtvola vylovena v Plzni z řeky Radbuzy. Dle ohledání bylo zjištěno, že tělo muselo být ve vodě již několik dní a také neslo známky jistých podlitin, které mohly svědčit o nějakém násilí…

Totožnost byla prokázána tím, že dotyčný měl v kapse pracovní knížku na výše uvedené jméno. Možná, že vás napadla otázka, zdali tím utopeným byl doopravdy Míchal…

Ivan Rubáš