Kákov
Jde o rozsáhlý les mezi Myslívem a Pohořím, kde je tamější příroda stále ještě zachovalá a ušetřená velkých civilizačních zásahů. Nedaleko místa zvaném „Na Stírkách" najdeme silnější pramen dobré vody, kterému místní lidé od pradávna říkají „Čertova studánka". A proč? Protože to v ní čas od času, po nějaké chvíli zabublá. A to bublání je v okolním tichu poměrně občas hlasité, takže zejména cizí pocestný odpočívající zde například v podvečer dostane strach a místo rychle opustí. A vysvětlení? Pochopitelně z geologického hlediska jednoduché (jde se o kysličník uhličitý), ale z hlediska lidových pověr je místní vysvětlení „přijatelnější".
Posuďte sami. To jednou šla jedna žena z myslívského kostela a nesla si domů džbánek posvěcené vody. K čemu to měla, to se nevědělo, ale asi pro ostatní ženské na ochranu. Na kraji lesa potkala švarného myslivce, který se jí nabídl, že ji přes les doprovodí, aby se prý nemusela bát, že by ji někdo přepadl. Žena souhlasila, a tak šli společně dál. Aby jim cesta lépe ubíhala, povídal myslivec různé příběhy. Když začal povídat o pekle, tak si žena všimla, že mu od pusy šlehají malé plamínky ohně. Zpozorněla a detailně si ho začala prohlížet. Když její zrak spočinul na nohách, uviděla čouhat z bot čertovská kopyta. Nezaváhala ani na okamžik a milého falešného myslivce polila svěcenou vodou, kterou si nesla ve džbánku. Překvapený čert se začal kroutit, prosit ať toho zanechá a také se začal zmenšovat. Nebojácná žena však toho nenechala a „polejvala" pekelníka dál. Čím byl menší, tím víc smrděl sírou. Po chvíli zmizel v zemi a na tom místě vznikla studánka. Díra se zaplnila vodou, ve které se čas od času dělají velké bubliny. To asi ten čert dodnes „polyká andělíčky"…
Řičej
Zalesněná hora severozápadně od Klatov. Tento zdaleka viditelný pás známe směrem od jihu v pořadí: Bítov, Doubrava, Řičej, Běleč a Tuhošť. Prostor o velikosti cca deset kilometrů čtverečních nazýváme Bělýšovským lesem. Nahoře kolem vrcholu najdeme krásnou rovinatou a širokou mlatovou cestu, která kopíruje vrstevnici. Byla určena pro panské vyjížďky z nedalekých Chudenic a nejedna černínská hraběnka si tady bezpečně „zarajtovala" (zajezdila). Vše bylo hlídané panským hajným, který měl na jižní straně svoji hájovnu. Měl na starosti nejen stav oné panské cesty, lesa a zvěře, ale hlavně hlídal majetek před zloději a pytláky. Dříví a maso, to byl ceněný artikl nejen bohatými, ale i chudými. Černínské lesy byly rozsáhlé, hluboké a na zvěř bohaté, tudíž o pytláky nebylo nouze.
Stalo se jednou, že bylo nacházeno daleko více upytlačené zvěře a pan hrabě nařídil všem svým hajným častější pochůzky. Bělýšovský hajný se také snažil, ale „jeho" les byl přece jenom větší a tak zatím nikoho nechytil. Nastal však jednou den, kdy hajný v lese narazil na dva místní pytláky. Byl sice překvapený, že se ho nebáli, ale přesto se je pokoušel zajmout a odvést před vrchnost. V momentě, kdy tak činil, vynořil se z houští třetí pytlák. Po chvíli dohadování se objevil zleva čtvrtý, zprava pátý, zezadu šestý a když hajný viděl takovou přesilu, odložil svoji flintu. Jako ve správném akčním filmu, nakonec vystoupil ze stínu lesa poslední sedmý pytlák a namířil si to přímo k hajnému. Něco si spolu v tichosti řekli, na což hajný vytáhl fajfku, zapálil, zabafal a podal ji hlavnímu pytlákovi. Ten taktéž zadýmil a podal fajfku svým kolegům. Takto všichni vykouřili „dýmku míru" a chycený hajný za svůj ušetřený život pytlákům slíbil, že je nikdy neprozradí. Jelikož byli místní, určitě je musel znát jménem. Jak se pytláci rychle objevili, tak se následně rychle z místa činu vytratili. Hajný svůj slib dodržel a teprve na smrtelné posteli pověděl toto svoje tajemství.
Od té doby na onom místě v lese byl na stromě zavěšen obrázek vystihující danou scénu. Dnes tady najdeme na tabuli novou krásnou malovanou fotokopii. Místu se říká „U Sedmi pytláků", ale například Ladislav Stehlík ve své „Zemi zamyšlené" píše o pytlácích osmi. Jestli on náhodou nepočítal i hajného… Ale ono je to vlastně jedno, důležité je, že to dobře dopadlo, protože sousední hajný z Bělče, takové štěstí neměl. Toho pytláci chytili, svázali mu ruce za zády k pasu a nohy přivázali ke větvi stromu tak vysoko, aby jeho hlava vězela přímo v mraveništi. Krutá a pomalá smrt. Takové mučení si ani nepřítel nezasluhuje, a proto pánové měli právo popravčího špalku… Později přišla gilotina a dnes je na pořadu dne smrtící uspávající injekce…
Ivan Rubáš