Zavlekov

Ze Zavlekova pocházel jistý izraelita, 19letý Rudolf Ofner, který studoval v Praze na německé technice. Na stránky „Národních listů" se dostal jako hlavní aktér incidentu v prvních dnech „pražských bouří". Bylo to 29. listopadu roku 1897, kdy na veřejnosti schválně vrazil do staršího ctěného občana Václava Kodeta. Ten se otočil k mladíkovi a zeptal se ho: „Co do mne vrážíte?" Ofner již čekající na odezvu, drze zvolal: „Halte Kusche!" (Stůj, drž hubu, lehni) A holí, co měl v ruce, začal překvapeného Kodeta bít po hlavě. Něco zachytila ruka, ale drobná zranění na hlavě přece jenom utrpěl. Bylo sice zavedeno vyšetřování, ale nakonec se na komisařství „ztratilo" jméno dobrovolného svědka Ofnerovi se nic nestalo. Aspoň, že noviny o něm psaly jako o „buršákovi ze Zavlekova". Kdo čte historii, se vůbec nediví, že jsme chtěli samostatný stát.

Vracov

Ve Vracově u Plánice dodnes stojí mlýn a říká se mu „Pod horou". V pátek 7. října roku 1881 se mlýn stal němým svědkem zbytečné tragédie. 25letý mladík Josef Pohanka byl synem mlynáře a bezhlavě se zamiloval do krásné 17leté Mathildy Bůžkové, která jeho lásku také vášnivě opětovala. Kdo však tomu nepřál, byli její rodiče, hlavně Tomáš Bůžek, rolník z Vracova. Mladí milenci, když ani po několikrát pantátu nepřesvědčili, ba neoměkčili, se rozhodli, že „odejdou" z tohoto světa společnou smrtí. V dohodnutém čase přišla Mathilda oděna celá v černém za svým milým do mlýna, kde se ještě naposled políbili a rozloučili. Pohanka nejprve zastřelil svoji milou a potom namířil pistoli přímo na své srdce, střelil a v momentě skonal. Mathildino tělo smrti vzdorovalo. Byla ještě druhý den odvezena domů a lékařsky ošetřena, ale nakonec zemřela také… Jako vzpomínku na tyto milence byl tady postaven žulový podstavec s křížkem, jako memento nenaplněné lásky… Stejné řešení bylo v té době obvyklé, takže například o něco dříve, přesněji 24. července toho roku, se v Plánici zastřelil četník Josef Šabatka. Proč na „onen svět" s ním nešla taky jeho milá, nevíme, možná ho zradila a on už nechtěl žít.

Nová Plánice

Z Nové Plánice pocházel František Schejbal, který běžně chodil na trh do Klatov. Jednou, bylo to v pondělí 4. prosince roku 1876, se vracel domů a měl toho trošíčku víc v hlavě nežli jindy. Čím dále, tím více mu byla cesta širší. Byl již za městským parkem u pivovaru, když mu zastavil vozka ze sobětického dvora s nabídkou, že ho kousek sveze. Schejbal se nedal dvakrát pobízet a vylezl na vůz. Když se chtěl pohodlně usadit, vypadl prostředkem do bláta a nejenže si umazal kabát, ale ještě si způsobil na hlavě menší zranění. Smůla, ale to nebylo ještě všechno. Pádem těla se koně malinko lekli a hnuli se dopředu i s vozem. Zadní kolo přejelo Schejbalovi ruku, a ta se zlomila. Smolař Schejbal musel k doktoru a doma měl co vysvětlovat.

Skránčice

Do Skránčic u Plánice jel na kole za svými rodiči 24letý mladý prozatímní učitel Theodor Brůha. Shodou okolností právě silnicí od Plánice. Bylo to ve čtvrtek 12. dubna roku 1906, možná v místech někde před Hnačovem, kde nedával pozor na cestu a prudce narazil hlavou do telegrafního sloupu. Náraz byl tak nešťastný, že si zlomil vaz. Pohřeb měl za dva dny v Plánici za hojné účasti, ale co to bylo platné, když pro staré a upracované rodiče se zhroutil svět… Nikdy by rodiče neměli přežívat své děti…

Měčín

Z Měčína u Klatov pocházel truhlář Antonín Žežulka, který měl zakázky i v Klatovech. Jednou takhle, 14. září roku 1929, něco vyřizoval ve městě a muselo to dopadnout dobře, protože to šel „zapít". Seděl na Střelnici a bylo již dlouho po půlnoci, když šel na dvůr a následoval jistého 28letého Václava Smrčinu z Kokšína. Proč, to už navždy zůstane záhadou. Smrčina měl v ruce sklenici piva a šel ke svému zaparkovanému motocyklu. Nejdříve stáli oba nad motorkou a potom se začali hádat a strkat. Mezi ně se vmísil řeznický pomocník Ladislav Mára, a to neměl dělat. Smrčina odstrčil Žežulku a půllitrem „bacil" Máru do hlavy. Zranění bylo ošklivé, poraněné oko (monokl) a velká tržná rána na tváři, která se musela zašít. Smrčinu odvedl četník do vazby, kde udal, že se jen bránil před Márovým škrcením. Truhlář Žežulka vypovídal, že byl opilý a že si na nic moc nepamatuje, ale určitě to byl ten třetí, kdo tam dělal „bordel". Jako hlavní svědek nepřímo potvrdil Smrčinovu výpověď a ten byl záhy propuštěn. Možná, že se znali, z Kokšína do Měčína to není zas tak daleko. V Měčíně také žil kovář T., který nevědomky způsobil vlastní ženě ošklivý úraz. Stalo se to v pondělí 1. května roku 1876. Kovářka přišla za mužem a chtěla mu něco říct. Ten, bohužel, „bušil" kladivem, takže nic neslyšel. Jeden úlomek žhavého železa odlítl přímo do kovářčina oka. Zřejmě oslepla, protože i lékař pochyboval o tom, že se jí zrak navrátí… Byl první máj, radši se měli jít líbat pod třešeň, ale člověk nikdy není co se stane, jestli v pátek nebo ve svátek…

Ivan Rubáš