Švihov – 2. díl
Neznalost, neopatrnost a nevšímavost byly příčinou zbytečné smrti dítěte. To jednou začátkem září roku 1880 přinesla babička Marie Beránková domů z lesa černé bobule. Prý borůvky. Sousedky ji upozornily, že nejde o žádné sladké borůvky, ale o plody jedovatého rulíku. Beránková misku s bobulemi vzala a zahrabala na smetišti na dvoře. Jenže na každém vesnickém dvoře jsou slepice. A co dělají? Hrabou a hrabou, jen aby něco sezobly. Jedna taková slepice bobule ze smetiště vyhrabala, ale asi poznala dle chutě či něčeho jiného, že se to nedá jíst, a tak to nechala rozházené po dvoře. Na vesnickém dvoře bývá živo. Kromě zvířat bývá, přesněji býval, plný dětí. Hlavně těch malých. V tomto tomto případě to byl tříletý syn, vnuk Pepíček. Uviděl na zemi krásné černé kuličky a šup s nimi do pusy. V hrozných bolestech pak zemřel a ani brzká lékařská pomoc tomuto hroznému osudu nezabránila. Škoda že stará Beránková bobule nezkusila na jazyku ještě v lese… Každá ženská vám řekne, že dávat pozor 24 hodin denně na malé děti nelze a stejně je neuhlídáte…
Ve Švihově bydlel v roce 1882 i jiný nádeník, 50letý Vácslav Voráček. Žil určitě normální život obyčejného člověka se vším všudy. Se svojí manželkou byl bezmála 20 let a jistě zažili mnoho pěkného a dobrého. Kde vznikl a začal ten pomyslný zlom v jejich manželství, to se již nikdo nedoví. Prostě a jasně Voráček začal být nespokojený a v domácnosti narůstaly různé sváry a hádky. Do toho všeho i starosti v práci. Voráček to začal řešit po svém. Začal chodit po hospodách, a když už mu nestačilo slabé pivo, tak začal pít silnější kořalku. Jakmile vydělal nějaký peníz, místo aby ho odnesl domů, tak ho „zkapalnil" (propil). Do chalupy se pomalu, ale jistě vkrádala bída a za ní nouze. Jednou takhle v neděli 20. srpna přišel domů podnapilý již dopoledne, a tak ho Voráčková „zprdla" o něco více nežli jindy. Voráček mlčky seděl v kuchyni za stolem a kázání své ženy si asi vzal k srdci, neboť pravil, že si uvědomil, že za všechno může, a že se tudíž půjde oběsit. Voráčková jeho slovům nepřikládala žádnou váhu, protože si myslela, že z něho mluví „vopice", a pravila jen: „I jdi si." Odpoledne si vzpomněla, že svého muže dlouho neviděla, a začala po něm pátrat. Když ho nenašla, zašla za sousedy a všechno jim pověděla. Společně hledali, a když otevřeli stodolu, patřící k čp. 143, tak tam Voráčka našli. Oběšeného na řetězu a již vychladlého. Jak řekl, tak učinil… Škoda, doma měl 17letou dceru a za pár let se mohl věnovat vnoučatům… Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.
Původem ze Švihova byl jistý Hynek Siegel, který byl v širém kraji známým tulákem. V létě roku 1883 byl na něj vydán zatykač pro potulku a v létě následujícího roku byl po dlouhém pátrání nalezen v Protivíně. Byl zatčen a uvězněn na noc do šatlavy. Siegel musel mít rád volnost, svobodu a toulání v přírodě, poněvadž si nedovedl představit, že by byl dlouhodobě zavřený. Svoji situaci vyřešil tak, že ho ráno našli oběšeného na okenní mříži. Zemřel steskem – jako ten pták v kleci…
První hodiny ve Švihově byly umístěny na věži kostela a na věži radnice. Vyhovělo se všem potřebám a požadavkům místního obyvatelstva a zakázka byla svěřena osvědčenému hodináři Karlu Adamcovi z Čáslavi. Jak psal dobový Šumavan z 19. září roku 1885, měly by další uvědomělé obce v Pošumaví následovat tento stav a oslovit místo německých firem tohoto obětavého a spolehlivého českého praktika. Jeho um a kvalitní odvedená práce předčí všechny ostatní, a „kdo tomu nevěří, tak ať do Švihova podívat se běží". Dneska to platí také. Měli bychom co nejvíce podporovat ty, co tady něco vyrábějí.
Ve Švihově na Úhlavě byla tak zvaná „Kozí jáma". Tam se v létě lidé chodili koupat, protože tam byla vždycky voda i za dlouho panujících veder. Bohužel tam také chodily děti bez dozoru, a tak neštěstí bylo jen otázkou času. Byla sobota 2. července roku 1887 kolem poledního, když se v těchto místech koupali bratři 9letý František a 5letý Vojtěch Burianovi. František se náhle vydal více od břehu a najednou zmizel pod vodou. Malý Vojta, neznaje tohoto nebezpečí, si myslel, že si s ním bratr hraje na schovávanou, a tak na něj volal. Když se dlouho nic nedělo, tak běžel domů a pověděl své mamince Kateřině, že František se schoval ve vodě a nechce vylézt… Kateřina, provdaná Slámová, instinktivně vytušila neštěstí, zburcovala sousedy a utíkala k vodě. Bohužel po chvilce pátrání chlapi z vody vytáhli Františka již mrtvého, utopeného. Je to vždycky hrozné neštěstí a děti, které neumí plavat, by vůbec bez dozoru u vody být neměly…
Ivan Rubáš
