Chudenice

Starobylé městečko cca 15 km severozápadně od Klatov s renesančním zámkem a gotickým kostelem sv. Jana Křtitele. Odtud pocházejí všechny větve šlechtického rodu Černínů.

O tom, že člověk má být opatrný, když je náledí, svědčí případ, který se tady stal v neděli 21. února roku 1875. To šel z ranní mše z chudenického kostela 68letý výminkář z nedaleké Slatiny Jan Skopek a cestou domů při poslední chalupě uklouzl na ledě tak nešťastně, že po dopadu na zem byl okamžitě mrtev. Neodnesli ho ani domů a nechali ho u místního Václava Pučelíka. Z jeho stavení byl o dva dny později vypraven pohřeb na chudenický hřbitov. Člověk holt „muší bejt opatrnej", a v zimě, když je sníh a led, tak tuplovaně…

Z jiného soudku je příhoda, kterou můžeme s klidným svědomím nazvat skutkem zlomyslným a ohavným. Místní rolník Jiří Rubáška měl krásnou ovocnou alej u tak zvaného „rajtšulu" (u jezdecké školy). Zde měl 17 devítiletých švestkových stromů o průměru pět centimetrů. V noci z 31. března na 1. dubna, z pátku na sobotu, mu nějaký zloduch posekal jeho krásně rostlé stromky. Byl pravděpodobně někým nebo něčím vyrušen, protože pět stromků zůstalo netknutých. Škoda byla vyčíslena na 200 zlatých a c. a k. okresní soud v Klatovech okamžitě zavedl vyšetřování. Určitě se také ptáte, co to mohlo být za člověka, který vezme sekeru a jen tak „mírnix týrnix" poseká zdravé stromky. Ze závisti a osobní zášti jsou lidé schopni čehokoliv…

Velká akce se konala 4. dubna roku 1878, kdy byl s náležitou slávou a poctami pohřben Martin Vrba, veterán, jenž se účastnil bitev u Asperu a Lipska (1813) a který zemřel ve věku 88 roků. Dostavily se spolky vojenských vysloužilců z Klatov a ze Švihova. Klatovští dokonce i se svojí kapelou. Společně s místními doprovodili svého nejstaršího veterána na hřbitov k poslednímu odpočinku. Smuteční průvod vedl čestný člen spolku a místní farář páter Souhrada. Ten také měl nad hrobem slavnostní smuteční řeč. Po mši zazněly tři čestné salvy a také kolegové ve zbrani zazpívali oblíbenou píseň zemřelého. Po „funusu" se šlo za doprovodu hrající kapely do místního hostince, kde se potom vzpomínalo a vzpomínalo. A někteří až do rána…

V únoru roku 1880 se v bažantnici u Chudenic usadili dva „vejrové", kteří na sebe každý večer upozorňují svým houkáním. Což „vo to", to by nikomu nevadilo, ale dobu jejich pobytu zaplatilo životem několik bažantů a hodně slepic (bažantích). Marně se pokoušeli hraběcí lesníci zastřelit tyto dravce, až ve čtvrtek 26. února se to podařilo. Lesní inženýr Augustin rytíř ze Schüttelsbergu společně se svým hajným pronásledoval výří pár až do lesa Bělýšova, kde dokonalým houkáním přivábil jednoho z výrů na dohled. A hlavně také na dostřel. Hajný Mlynářík zamířil, střelil a trefil. Druhý z výrů vyplašeně odletěl, ale zdali nadobro pryč z Chudenicka, to nevíme. Zastřelený výr, který měl rozpětí křídel bezmála dva metry, byl zaslán do Prahy k vycpání a následně byl věnován vysoce urozené hraběnce Černínové, která ve své sbírce vycpanin měla již exemplář vzácného orla skalního, jenž byl také tady na Chudenicku v posledních letech zastřelen. Tenkrát se dravci považovali za škodnou, díky bohu že se dnes chrání. Vidět v přírodě koroptev, bažanta nebo výra je velká vzácnost. To už se vystřílelo. Hlavně že máme ve městě nadbytek holubů a v lesích a na polích nadstav divočáků. Tady paradoxně myslivci střílet nestíhají.
Ředitel černínských statků v Chudenicích František Bauer měl svůj slavný den v srpnu roku 1881. Za dlouholeté úspěšné působení v zemědělství byl vyznamenán zlatým Záslužným křížem s korunou. Toto vyznamenání mu propůjčilo přímo Jeho Veličenstvo císař František Josef I. Jak se říká, „komu čest tomu čest". Tenkrát lidé na řídících postech museli něco umět. Od dob poválečných je u nás zvykem dávat funkce dle politické příslušnosti a poslušnosti…
Že Chudenicko bylo známé i těžbou kamene, dokládají lomy Krušec (u Trnčí), Pod Hůrkou a Radlice. O tom třetím je dobová zmínka v Šumavanu z 21. 3. 1885, kde se píše o odkrytí tohoto ložiska nedaleko Kolovče. Na svědomí to měl známý plzeňský kameník Cingroš, který ložisko syenitu označil za velmi kvalitní. Dle něho se tmavošedá barva zdejšího kamene jevila jako velmi vhodná pro zhotovení hřbitovních desek, sloupů a podobně. Začal vyjednávat s majitelem pozemku hrabětem Eugenem Černínem o podmínkách těžby. Že se podařilo lom otevřít, potvrzuje jeho pozdější zaznamenaná historie a také fakt, že v tomto chudém kraji našlo obživu několik desítek místních obyvatel. Měli bychom se vracet k malým domácím firmám, které v konečném součtu nakonec zaměstnají více lidí nežli nestabilní zahraniční gigant…

Ivan Rubáš