Sobětice 1. díl

Sobětice jsou menší vesnice přibližně 2 km jihovýchodně od Klatov na levé straně od hlavní silnice do Horažďovic. Od 14. století zde byl hospodářský statek a na ostrůvku rybníka byla vystavěna tvrz. Roku 1520 vypálená, neobnovená a od 18. století již zaniklá. Obec byla v r. 1659 připojena k Týneckému panství. Dnes patří pod správu města Klatov. Žije zde šikovný brusič skla Gabriel Hájek.

Hrozné neštěstí se stalo v sobětickém mlýně 6. prosince roku 1872. Přijel tam „mlejt“ zdejší hospodář Josef Rubáš a jistě nečekal, že by se mu tady mohlo něco přihodit. Mlynářce pomáhala jistá žena, která byla sama s jedenáctiletým synem. Ten asi zůstával hodně sám bez dozoru a neměl si s kým hrát. Zmíněného dne se potuloval po mlýně, když tu najednou uviděl u dveří stát opřenou pušku. Vzal ji do rukou, určitě z legrace namířil na Rubáše a zmáčkl kohoutek. Vyšla rána a Rubáš se slovy: „Ježíš Maria, tys mi dal“ se skácel k zemi. Za chvilenku dodýchal… Při pitvě lékař našel doktor v těle 24 broků. Byly v žaludku, v plicích a několik jich zasáhlo také srdce. Chlapec byl později propuštěný k domácímu potrestání a naopak zatčen byl tamější stárek, který nechal flintu bez zajištění jen tak na veřejném místě. Jak vše dopadlo, bylo již bezpředmětné, protože to zbytečně zmařený život člověku nevrátilo. A co ten kluk? Jistě musel mít obraz tragické scény před očima až do smrti…

Žil byl v Soběticích gruntovník Jan Mandák. Nic moc ho na tom božím světě netěšilo, „poněvač“ hodně a rád pil. Poslední půlrok ho nebavilo ani to pití a vedl s každým takové podivné řeči, že to tady skončí a že dá zemi sbohem… To byla zima roku 1878 a deprese dotyčného dostoupily vrcholu. Nejdříve se chtěl oběsit, ale větev stromu byla proti, následně se chtěl utopit v rybníce ve velkém parku (v Mercandinových sadech), ale byl zavčasu vyloven a až teprve napotřetí ve středu 27. února roku 1878 se mu to podařilo. Utopil se v sobětickém rybníce. Je to tak, když se člověk rozhodne k dobrovolné smrti, většinou to provede a nikdo mu to nerozmluví…

Další sebevražda, ale z jiné životní pohnutky se stala další rok (1879). Na Adamovic statku žil se svými rodiči Jeník Lorenců. Byl to hezký a švarný hoch a kdejaké děvče by bylo rádo za jeho náklonnost. Po odbytí vojenské služby se rozhodl, že si najde nevěstu. Vyhlédl si nejkrásnější dívku v okolí a té se dvořil. Jenže nebyl sám, takových bylo, a ještě k tomu nebyl bohatý. Také ta dotyčná své hezkosti využívala a líbil se jí zájem mužů. V osudný den, v úterý 27. ledna roku 1879, se vypravil do Malovesky (Malé Vísky), kde jeho údajná milá bydlela. Nejdříve zašel do hospody, aby si dal „ňákou štamprdli na kuráž“, ale tam mu řekli místní, kteří ho znali, že přišel pozdě, poněvadž jiný jistý bohatý nápadník přišel k dotyčným na námluvy. Lorenc se rozpálil a vydal se za doprovodu několika spolustolovníků k chalupě své milenky. Když zaklepal na dveře, nikdo mu neotevřel, proto začal bušit více a vytrvale, až mu přišla otevřít máma budoucí nevěsty. Když viděla Lorence před sebou, zabouchla mu dveře „před nosem“, ale nakonec, nechtějíc ostudu, zavolala dceru. Přece jenom uštěpačné poznámky přítomného doprovodu byly hlasité a vyvolaly zájem sousedů. Jeník vyčítal své údajné milé její chování, ale ona to zlehčovala slovy: „Ale jdi ty bláhovče“ a podobně. On na to: „Poslouchej, víš co? Ono bude lépe, když mě nebude. Zastřelím se a aspoň tě nebudu soužit. Můžeš si pak vzíti, kdo ti bude vhod.“… „Ale, ale – ty mluvíš“. Tak a podobně se rozvinul rozhovor mezi Jeníkem a milenkou, až si dali sbohem a rozešli se. Zdrcený Jeník udělal pár kroků, vytáhl z kapsy revolver a střelil se do srdce. Jeho milá přiskočila se slovy: „Snad by ses nechtěl…“ a vzala jeho hlavu do náručí. Když se dívala do jeho umírajících očí, pochopila, že ji Jeník měl doopravdy rád. Také v ten moment si uvědomila, že by ho mohla mít ráda a že to mohl být ten pravý… Za tři dny byl v Lubech pohřeb… Chyba velké většiny mužů je, že chtějí mít svoji vyvolenou krásnou. Pramení to z mužského ega „vlastnit krásnou věc“…

Ivan Rubáš