Balkovy

Polosamota na půli cesty z Dolan do Chudenic pod Kněžskou horou (555 m n. m.) v úzkém údolí říčky Poleňky. Kousek severně se nachází myslivna „V Bělči“.

Místní balkovská hospoda měla tu výhodu, že byla daleko od okolních větších obcí a nebyla tudíž „tulik na vočích“. Scházeli se tady různá individua a než přišel nějaký četník, dostali avízo a byli v „trapu“. Kolem roku 1883 sem rádi chodili dva nerozluční společníci, jistý Josef Ház z Opálky, slyšící na jméno: „Pepík Strážovskej“ a Jan Klouda ze Svrševsi, známý po okolí jako: „Ďábel z Pytlova“. A jejich poslední „kousek“? Ve čtvrtek 8. února 1883 po půlnoci se jako tajemné stíny tiše objevili ve Štěpánovicích, kde z jednoho chléva odvázali jistému hospodáři nejlepší tele, odtáhli ho do klatovského Boru, tam jej zapíchli, stáhli a s masem se vydali do Švihova. Tady u jednoho vykutáleného řezníka si udělali telecí hody. Zbytek masa odnesli do Balkov, kde měli v pohodnici udělanou skrýš. Čas od času udělalo četnictvo „šťáru“ a kumpáni se na pár měsíců přemístili do „chládku“ vězeňských zdí. Tak to chodilo „furt“ dokola, jak si na tento způsob života někdo zvykne, těžko ho mění.

Biřkov

Obec na půli cesty ze Švihova do Merklína. Dle písemné listiny z r. 1245 víme o pevné tvrzi Drslaviců. Ještě předtím na tomto místě stávalo slovanské hradiště. Když se řekne Biřkov, tak již několik desetiletí každý ví o zdejší „kafilérce“ (kafilérii). Dnešní asanační firma se jmenuje Asavet.

Nejslavnějším obyvatelem a rodákem Biřkova byl Václav Šašek, jenž se zúčastnil slavné výpravy po západní Evropě s mírovým poselstvím českého krále Jiřího z Poděbrad v letech 1465 až 1467, kterou vedl Lev z Rožmitálu. Dle jeho denních zápisů napsal Alois Jirásek populární cestopisný román „Z Čech až na konec světa“. Často se v historii (i dnes) zaměňuje s Václavem Šaškem z nedalekého Mezihoří. Jedná se však o jinou historickou osobu. „Náš“ biřkovský Šašek byl zemanem, později povýšený králem do rytířského stavu. Můžeme s určitou nadsázkou říci, že nabídka posledního (pokrevního) českého krále k jednotné spolupráci a vzájemné (nejen vojenské) pomoci byla v oné době nepochopena a nedoceněna. Dnes víme, že byla nadčasová, předběhla svou dobu a až teprve 20. století potvrdilo velikost a moudrost krále Jiřího a jeho nabídky. Mnoho špatného a zlého by v historii Evropy nemuselo být. Pochopitelně čistě hypoteticky (můžeme se domnívat). Je však také pravda, že prvotní a původní účel poselství bylo získat spojenectví západoevropských panovníků proti diktátu Vatikánu (do r. 1464 Pius II., do r. 1471 Pavel II.). Nikdo však nezpochybní význam reprezentace českého státu, společnosti a jeho kultury. Velkou a cennou hodnotou byly přivezené informace. Nejen kuriózní, že v Belgii viděli prvně brusle, ve Francii prvně moře, ale hlavně ty společensky prospěšné pro další rozvoj, jako byl stav cizích měst s popisem stavebních technologií, popis techniky, řemesel, obchodu, kultury, zvyků, obyčejů a dalších činností. Český šlechtický stav dovedl vše rychle vstřebat, uplatnit a realizovat. Ještě upozorním, že se při svém putování dostali až na mys Finisterre, což byl v té době, před objevením Ameriky, pro Evropana konec světa.

Jedna místní chudobná služka Kateřina M. měla známost s jistým mladým mužem, který – jak to již na tom božím světě bývá – hory doly sliboval, dokud ještě jejich láska se v plném květu nalézala. Když však přišel podzim a ona krásné dítě porodila, její štěstí uvadlo. Její milý se k nevinnému robátku nehlásil a najednou nechtěl mít nic společného i s nešťastnou Kateřinou. Hodně se naplakala, ale co měla dělat, aby upozornila na své hoře. Vzala svého malého chlapečka, zabalila ho do několika posledních hadříků, které měla a odnesla ho k domu svého nevěrného milence, kde synáčka položila za dveře. Byly Vánoce roku 1877, byl tuhý mráz a bylo velké štěstí, že se nebohého dítěte sousedé zanedlouho všimli, protože maličký by asi určitě rána nedožil. Začalo se s pátráním, ale Katinka se sama přihlásila. Sice se za své jednání zpovídala u soudu, ale soudce, když mu pod přísahou pověděla, že by se tam chodila dívat a pokud by malého nevzali domů, tak by ho tam nenechala, tak ji zprostil obžaloby. Také rodiče nečestného milence se zastyděli, dali synovi co proto a svého vnoučka přijali do rodiny za svého. Pomohli i Kateřině, ale jestli se mladí nakonec usmířili a vzali to se již nepsalo, takže nevím. Jen v mysli doufám, že ano. Přece jenom si myslím, že v normálním člověku nakonec víra v dobro zvítězila (a vítězí). V současnosti, když vidíme (nejen) v televizi různé kauzy, tak si u některých lidí nejsem jistý…

Ivan Rubáš