Dlažov - 2. díl

Krvavý román ze skutečného života se udál a skončil v roce 1887. Jeho hlavní postavou byl jistý 38letý Josef Placák z Dlažova. V roce 1884 jako vojín uprchl z terezínské pevnosti, kde „seděl“ za různé přečiny spáchané při výkonu vojenské služby v Č. Budějovicích. Druhý den po jeho zmizení byla nalezena v pevnostním valu mrtvola neznámého muže, ale bez šatů. Bylo domníváno, že Placák neznámého zabil jen proto, aby se zmocnil jeho civilního obleku a hlavně dokladů. Pak se po něm slehla zem. Uvádělo se také, že se dostal až do Ameriky, kde však také páchal loupeže a krádeže. Byl na něj vydán zatykač, dokonce prý i za vraždu údajných dvou manželek…

Dne 27. září 1886 v bavorském Pasově se tři neznámí lupiči pokusili vyloupit závod směnárníka Lenze. Byli však vyrušeni a po krátké přestřelce uprchli. Nastalo rychlé policejní pátrání a stopa po nebezpečné bandě vedla do Mnichova, kde se chtěli pronásledovaní lupiči „ztratit“. Při náhodné noční kontrole narazil četník Behringer na hledaná individua, ale stál proti přesile a zaplatil za to svým životem. Po rychlém policejním zátahu byl jeden z lupičů zatčen a při výslechu udal jméno František Herrmann z Klatov. V součinnosti s klatovským policejním revizorem Zunou bylo zjištěno, že Hermann a Pacák je jedna a tatáž osoba. Ve Václavské ulici měla pronajatý byt dcera rolníka Eichingera z Novákovic, která se se šestiletou dcerkou vrátila v květnu toho roku z Ameriky. Usadila se tu se svým starým otcem a všem tvrdila, že se jmenuje Herrmannová a že její manžel obchoduje s dobytkem a málokdy bývá doma. Při úřední domovní prohlídce byly u ní doma nalezeny dva revolvery, z toho jeden ostře nabitý, a mnoho podezřelých věcí. I ona vzbuzovala pochyby, neboť její odpovědi byly nejasné. Ale žádné přímé důkazy proti ní nebyly, takže časem byla ze všeho osvobozena. Zato Placáka čekalo několikaměsíční vyšetřování, které skončilo 17. a 18. června dalšího roku, 1887, kdy mnichovský soud odsoudil Placáka za různé loupežné přepadení k devíti a půl rokům těžkého žaláře a za zločin vraždy dostal trest smrti. Když ho odváděli ze soudní síně, tak hlasitě křičel, že Bůh potrestá všechny ty, kteří ho odsoudili. Jak to myslel, to věděl jen on sám. Čistě hypoteticky si můžeme pohrávat s myšlenkou, že na konci 19. století nemuselo být vyšetřování stoprocentně důkladné…

Den před popravou sestavil před notářem poslední vůli, v níž odkázal 25 tisíc marek osobám, jež oloupil, a nemanželské dceři, která žila ve Lhotě u Horažďovic, přidělil devět tisíc marek. Do poslední chvíle měl peníze schované a zašité v saku. V sobotu 26. listopadu byl na dvoře mnichovského soudu popraven. Byl sťat gilotinou. Záznamy hovoří, že Placák se nesmířil s Bohem (nepřijal od kněze poslední pomazání) a hrozně láteřil. Jeho nadávky muselo přehlušit hlasité víření bubnů…

V červnu roku 1887 byla psána v dobovém tisku zpráva o vysvěcení nové kaple sv. Markéty, které se událo v neděli 19. června za účasti mnoha lidu z celého okolí. Kapli nechal vystavět dlažovský rolník Josef Jokl, který věnoval na pořízení stavby úctyhodných 1300 zlatých. Pochopitelně i další dlažovští chalupníci darovali finanční obnosy, ale řádově jen v desítkách. Za to však bezplatně poskytli povozy a různý stavební materiál. Stavbu provedl místní stavitel, mistr zednický Tomáš Babka. Závěr zprávy doslovně ocituji, neboť výstižně vykresluje tehdejší atmosféru národního uvědomění v českoněmeckém příhraničí, a také proto, že bych to lépe nenapsal.

Posuďte sami: „Z hory Svatomarkétské jest rozkošný rozhled na celé okolí, zvláště na malebné údolí Úhlavy, na blízkou Šumavu, hvozd královský. Odtud viděti lze památná místa, kde chrabří předkové naši krváceli pro vlast. Viděti odtud krajinu Domažlickou, kde Samo již r. 630 porazil Franky, krajinu, kde Břetislav, náš český Achilles, r. 1040 zvítězil nad Němci, kde Husité vítězili r. 1431 nad voji křižáckými a krajinu u Nýrska, kde předkové naši za panování krále Jiřího Poděbradského zvítězivše, krváceli pro vlast svou. Nová kaple tato jako by vévodila celému Pošumaví, zároveň jest též Šumavy ozdobou. Tam, poutníče, vstup a rozhlédni se po okolí rozsáhlém, unesen budeš spolu krásou jeho, tam z této hory kochati se budeš krásným pohledem na drahou vlast, vmyslíš se v doby dávno minulé, v doby slavné a duch tvůj povznesen zajisté zvolati neopomene: Krásná jsi vlasti má, ty moje otčina!“

Ivan Rubáš