Dehtín - 1. část

Malá vesnička 6 km severně od Klatov na cestě do Švihova. Na nedalekém Točnickém potoce leží Dehtínský mlýn. Naproti železniční zastávce je bývalá cihelna s dosud stojícím kulatým vysokým komínem. Každý, kdo jezdí vlakem, si vzpomene, že když se řekne Dehtín, tak tam, když zastaví vlak jedoucí na Plzeň, jsou vagóny dost nahnuté východním směrem.

Zajímavá příhoda se stala v daleké Africe roku 1766. Byli, žili dva chlapci, Čížek z Dehtína čp. 1 a Klička z Ostřetic, kteří byli bratranci. Vychodili v Klatovech jezuitské gymnázium, ale potom se jejich cesty rozdělily. Čížek vstoupil do kláštera v Neukirchenu (v Nových Kostelích) a stal se z něho misionář a byl vyslán do Afriky. Klička odešel do carského Ruska, zde byl vychovatelem ve šlechtické rodině, poté se dal k námořníkům, stal se z něho důstojník a byl vyslán do Středomoří na ochranu tamějších přístavů před piráty. Ve výše zmíněném roce 1766 se ocitl v Maroku a něco mu říkalo, aby se šel podívat na trh s otroky. Procházel to místo lidské nedůstojnosti, když najednou uslyšel svůj rodný český jazyk. Přišel blíže a ve františkánském mnichovi poznal svého bratrance. Samozřejmě, že ho vykoupil a nechal dopravit zpátky. Shledání bylo oboustranně srdečné a utužilo jejich vztah. Čížek dožil v bavorském klášteře, kde je i pohřben a z Kličky se stal generál, sibiřský guvernér a zemřel v Oděse, kde je taktéž pochovaný. Oba nikdy na sebe nezapomněli a také nikdy nezapomněli, že jsou z pravé české krve. Tak to vidíte, cesty osudu jsou nevyzpytatelné…

Do novin se dostala jistá Marie Fišerová, ale ne z důvodu „černé kroniky“, avšak jako upozornění na její vysoký věk. Začátkem září roku 1879 dotyčná zemřela v požehnaném věku 99 let. Taky bych se chtěl dožít takového věku. K tomu dobrou paměť, dobré nohy, dobré srdce…

Nejen ženský, ale i chlapi se v Dehtíně dožívali výjimečně vysokého věku. Takový Josef Rozsypal šel onehdy ve středu 4. ledna roku 1882 pěšky do Švihova. Nedaleko nádraží na něj čekala „pepka“ (mrtvička), skočila na něj a Rozsypal byl v okamžiku „v Pánu“. Bylo mu 89 let. Bez bolesti, rychle. Tomu říkám také dobrá smrt…

V novinách bylo i tenkrát hodně místa věnováno požárům. Také v Dehtíně často hořelo. Například v roce 1887 dokonce dvakrát. V předcházejícím roce (1887) 15. září hořelo u mlynáře Josefa Reišla. Sotva se ze všeho vzpamatoval, přišlo opět patnáctého září a nějaký parchant, který mu buď nepřál, nebo se mu mstil, zapálil stodolu, která byla plná veškeré sklizně. K požáru přijeli rychle klatovští dobrovolní hasiči, ale po zhlédnutí situace jejich velitel rozhodl, že se hasit nebude. Okolnímu objektu žádné nebezpečí nehrozilo a z hořící stodoly se v tom žáru nedalo již nic zachránit. Též sbor švihovských hasičů, který také na dané místo přispěchal, uznal marnost zásahu a odjel zpět.

Mlynář Reišl utrpěl škodu 2855 zlatých. Sice byl pojištěný na 2690 zlatých, ale víc než ztráta obilí ho asi děsila noční můra neznámého paliče, protože nikdy dopředu nevěděl, kdy se zase ta lidská nepřející bestie ukáže. Jestli se situace opakovala i následující rok, nevím, nic se v tisku nezaznamenalo, takže snad ne.

K druhému ohni došlo o pouhých jedenáct dní později, tj. 26. září, kdy jeli klatovští obchodníci ze švihovského výročního trhu domů. Ženský krejčí František Vošta z dálky zpozoroval, že z lesa nad Dehtínem stoupá kouř. Upozornil na to statní, kožešníka Josefa Bosáka, knihaře Jana Wimmera, pekaře Vrbu a jejich pomocníky. Když dojeli blíže, sesedli z vozů a běželi k lesu. Uviděli oheň, jak se klikatí po zemi jako ha a již začal „olizovat“ kmeny stromů. Přijeli za „pět minut dvanáct“. Pustili se do práce a začali oheň krotit, rozdělával na menší části a ty potom dusit, zahrabávat a udupávat. Za nějaký čas přiběhli na pomoc i další lidé, zejména Dehtínští. Páni obchodníci oheň zvládli, byl ještě v zárodku, ale jako na památku si přivezli domů propálené boty. A já dodávám, že ještě k tomu určitě dobrý pocit. A co ti žháři? Takoví lidé, co rádi podpalují „vohýnky“ by měli poznat na vlastní kůži, jak „příjemně hřejou“…

Ivan Rubáš