Bolešiny 2. díl

Začátkem června roku 1881 byl v Bolešinech „zátah“. Nikoliv policejní, ale svatební. Svatba jako taková se uskutečnila v Tajanově, odkud pocházela mladá nevěsta, a ženichem byl přímo myslovický mlynář. Slavnostně vyzdobený „žebřinák“ (vůz na seno) se svatebčany se vydal k večeru na cestu domů. Dvouhodinová zastávka byla ještě v beňovské hospodě a potom již cestou přes Klatovy k Myslovicům všichni rozjařeně „vejskali“. Šest bolešinských občanů využili této příležitosti ke zmíněnému zátahu a vyplacení „propustného“. Na začátku obce se tři a tři postavili na každou stranu a natáhli přes cestu silný provaz, tak zvaný „utahovák“, a čekali. Myslovický mlynář již z dálky viděl nástrahu, avšak byl svatebním doprovodem vyhecován, aby to projel. Mlynář tedy „prásk do koní“ (prásknutím bičem pobídl koně ke trysku) a uháněl vpřed. Samozřejmě, že síla dvou koní byla dalece vyšší nežli síla šesti chlapů. Koně vší silou narazili na našponovaný provaz a bez problémů běželi dál. Jenže chlapi špatně dopadli. Měli provaz několikrát otočený kolem rukou, takže je koně táhli po zemi, až byli do krve celý sedření a polámaní. Jejich nářek a úpění donutilo mlynáře zastavit a seběhnuvší Bolešinští poskytli chudákům první pomoc. Jeden z nich musel být dokonce odvezen do klatovské nemocnice. A mlynář? Ten dostal od soudu nařízeno, že musel postiženým zaplatit tučné bolestné… Někdy předvídat následky svého konání je těžké, většinou se to stane úplně jinak, než si to představujeme…

Další z řady zbytečných „ourazů“ bylo vážné zranění v lese. To se v únoru roku 1886 kácelo v klatovském lese Bůrka (za Chaloupky). Na práci se také přihlásil bolešinský Josef Matějka. Nastoupil hned první den v pondělí 22. února a společně s ostatními se pustil hned do práce. Pánbůh asi toho rána nebyl doma, neboť hned první pokácený strom způsobil Matějkovi těžkou újmu na těle. Nešťastník nebyl před padajícím stromem pořádně schován, takže silná větev mu poranila a prorazila lebku. Další větve ho citelně poranily na rukách, zádech i na břichu. V přežalostném stavu ho kamarád Popelík z Chaloupek odvezl do klatovské všeobecné nemocnice. Novinová zpráva na konci zněla: „Pečlivé pomoci lékařské podaří se snad nešťastníka vyléčiti a tak pěti dítkám otce a živitele zachovati.“ Já dodávám, že noviny vyšly pátý den po neštěstí, tak to asi chudák Matějka přežil… A ještě dodávám, že účastnit se školení bezpečnosti práce před výkonem povolání je nutné…

Ještě horší věc se stala stejného roku, koncem června 1886 v rodině Matějků. Pokud šlo o rodinu Josefa Matějky, kterého v zimě málem přizabil v lese strom, tak „potěš Pánbůh“, to si na něj osud „zased“. Co se stalo? Matějková každé ráno podojila, sebrala „z vršku“ podojeného mléka smetanu a poté vyhnala krávy na pastvu. Děti musely být nějakou dobu ve světnici samy. Šlo o ty menší, protože pochopitelně ty větší, starší musely již pracovat, pomáhat. V našem případě šlo o 5letého Karlíka a 2letého Pepíčka. Starší z nich nemaje si s čím hrát, vylezl na lavici a prohledal kapsy otcova kabátu. Našel sirky a začal škrtat. Při jednom škrtnutí ulétla hořící hlavička zápalky přímo na vedle stojícího menšího brášku. V momentě na něm chytla košilka a začal hořet jako ta sirka. Kluci se sice dali do křiku, ale máma je neslyšela. Až po delším čase, když vyšla ze sklepa zaslechla, dětský křik a pláč. Rychle vběhla do místnosti a viděla již popáleného synka, který stál jako „přikovanej“ jak na něm dohořívala košilka. Okamžitě na něj vylila donesené mléko a maličký jí s pláčem padl kolem krku. Byl hrozně popálený a bylo již pozdě. Sice ho namazali, daly studené obklady, ale přes veškerou snahu jim večer zemřel… Zde člověk nemá slov, malé děti musí být bezpodmínečně pod kontrolou 24 hodin denně a někdy je to stejně „prd“ platný…

Další tragédie se stala v úterý 9. července roku 1935 o třetí hodině odpolední, kdy na pokraji lesíka u Bolešin spáchali smluvenou sebevraždu dva mladí lidé. 21letý hoch, Josef Havlík byl místní a pocházel z čp. 34. Jeho milá byla 19letá Růženka Bajerová, pocházela z Kamýku u Švihova a sloužila v Bolešinech. Havlík byl před nějakým časem zaměstnán jako klempířský dělník u Františka Kuncy v Klatovech, ale od nového roku byl bez zaměstnání. Pracoval tu a tam, něco doma, ale na živobytí to nestačilo. Ona také byla chudá a její služba byla z větší části jen za nocleh a stravu. Těch pár korun v hotovosti „našetříno“, to nic moc nebylo. Tímto tempem by neměli na svatbu a domeček ani za půlku života… Když oba viděli tu svoji beznaděj na šťastný společný život, domluvili se na společném konci. Jak řekli, tak vykonali. Havlík nejprve zastřelil Růženku a potom sebe. Oba milenci byli za dva dny dle svého přání pohřbeni do společného hrobu na hřbitově v Kydlinech. Také si správně říkáte, že šlo o zbytečnou smrt? Jistě, existenční potíže se dají vždy nějak řešit.

Ivan Rubáš