Točník - 2. díl

Další zvláštní příhoda, avšak z jiného soudku, se stala v noci z 10. na 11. března roku 1880. V Točníku dlouhá léta společně spokojeně žili manželé Hessovi. Oba byli dlouhodobě vážně nemocní. Kolem půlnoci zemřel pantáta, ve věku 62 let a o čtyři hodiny po něm zemřela panímáma, které bylo 54 let. Dva dny nato, byli pohřbeni na klatovském hřbitově. Říká se, že když je manželské pouto citově velmi silné, tak ten druhý toho svého (nebo tu svou) rychle následuje. Prostě chtějí „bejt“ spolu i po smrti…

Případy, když chtějí být dva spolu i po smrti, s tím rozdílem, že ještě nejsou manželé a nemůžou být spolu, protože jejich lásce není přáno, řeší milenecká dvojice dobrovolným společným odchodem z „tohoto světa“. Něco takového se stalo v neděli 16. září roku 1927 o Havelském posvícení. V lese na samotě ve mlýně z nešťastné lásky postřelil 24letý Josef Trnka ze Švihova svojí 20letou milenku Boženu Heidelbergovou a vzápětí se sám střelil do hlavy. On byl na místě mrtvý a těžce zraněnou dívku lidé ze mlýna dovezli do všeobecné nemocnice do Klatov. Jak již bylo naznačeno, že ten druhý nechce bez toho svého žít, tak se i nešťastná Božena v podvědomí „rozhodla“, že se neuzdraví a „odejde“ za svým milým… Bránit lásce se nemá, protože toto je vždycky to nejhorší možné řešení pro všechny.

V tom též roce se udála v Točníku ještě jedna tragická událost. Ve čtvrtek 7. října k večeru pracoval rolník František Urban na poli blíže strážního domku. Opodál na svahu nechal stát secí stroj, na kterém si hrály jeho děti. Staršímu osmiletému Václavu se moc zalíbilo točit s brzdou aniž by pomyslel na následky. Brzda povolila a secí stroj se po svahu rozjel. Hoch skočil dolů a snažil se naivně stroj zastavit. Ten ho však přirazil ke stromu tak nešťastně, že zůstal na místě mrtev. Takové věci se stávaly a stávají, člověk by měl zachraňovat nejdříve svůj život a ne materiální hodnoty. Ale copak to dítě ví, když vidí jak většina dospělých dělá pravý opak?

K dětství neodmyslitelně patří různé skopičiny a lumpárny. Nedaleko točnické železniční stanice pásli koncem září 1895 koně tři kluci z Chaloupek. Antonín Kurz, Jan Volák a František Šmatl. Skotačili u trati, ze srandy ukroutili dráty vedoucí ke „šraňku“ (k závoře), takže hlídač nemohl ohradu u silnice zavřít. Aby byla darebnost ještě větší, položil Kurz na koleje před příjezdem osobního vlaku velkou skobu. Prý, byli zvědavi, co to s ní udělá a jak bude vypadat. Tato nezbednost byla však znalci uznána jako nebezpečná pro případné vykolejení vagonů. Senát krajského soudu v Plzni jednající v březnu následujícího roku však uznal chování chlapců jako klukovinu, rozhodl o mírnějších trestech a Kurze poslal na tři týdny do žaláře pro mladistvé. Jeho dva společníky odsoudil na čtrnáct dnů tamtéž. To my bychom byli ještě benevolentnější. Pokud by rodiče uhradili škodu, tak by se jim asi nestalo vůbec nic. Pokud dítě už v dětství ví, že se dá z jakékoliv odpovědnosti „vyvlíknout“, tak toho, na úkor druhých, zneužívá celý život…

Ivan Rubáš

Příště: Měcholupy, Makov