Hamry – 1. díl

Šumavská víska přibližně 5 km jižně od Nýrska. Dnes již za nýrskou přehradou. Tato obec, jedna ze svobodných šumavských rychet, se táhne několik kilometrů v přenádherném úhlavském údolí (Angeltal). Zadní Hamry jsou pod Bílou strží a Přední Hamry jsou od roku 1969 zatopeny. Údolí je ze západu obklopeno Královským hvozdem a z východu Prenetským hřebenem. Historická Hamerská (Železná) stezka začíná kousek nad Špičáckým sedlem. Z okolních svahů teče do Úhlavy mnoho potoků a potůčků, například Bílý, Černý, Zelenolhotský, Ostrý, Sviňský. To je základ jedné z nejzdravějších pitných vod v Evropě, kterou my pijeme. Můžeme říci, že máme jedno velké štěstí v životě, když žijeme v tomto kraji. Zajímavá je i rozloha obce (3531 ha2). Na 1 km2 tady připadají pouze čtyři lidé! Dominantou je zachráněný kostel P. Marie Bolestné z r. 1773. Byla zde vyhlášená sklárna, brusírna, mnoho hamrů (od r. 1524), pil a taky papírna. Ta skončila provoz v 60. letech 20. stol. Zdejší přírodu je nutno chránit za každou cenu.

Hamry byly po 30leté válce znovuosídleny a až do poválečného odsunu byly německé. Přesto se v českém Šumavanu o nich občas psalo. Od Hamrů přes Zadní Chalupy přes Hinter do Rittsteigu vedla známá pašerácká stezka. Věděli o ní všichni, takže začátkem léta roku 1876 zde jednoho dne hlídal finanční dohlížitel Jiří Fleischmann. Nečekal dlouho. Najednou se objevila ženština s pytlem na zádech. Zjistil, že jde o větší množství soli, a tak chtěl „kontraband“ zadržet. Chvíli se se ženou o vak přetahovali, když najednou z lesa vystoupil muž, potichu přišel zezadu k financovi a povalil ho na zem. Byla to známá věc, že poblíž hlídající komplic vše jistil. Využil momentu překvapení, dal mu několik ran do hlavy, až Fleischmanna omráčil. Nakonec mu vzal ještě ručnici i s bodákem. Zpráva ještě dovětkem říkala, že se povedený párek nepodařilo dopadnout. Bodejť ne, když všichni „drželi pospolu basu“. A nedivme se jim. Byla bída a každý si nějak musel přilepšit. Však nás to také za pár let čeká…

V tom samém roce 1876, začátkem července, byla v Hamrech taneční zábava. Při jednom tanci jedna dívka náhodou zavadila o sklenici piva, ta spadla na zem a rozbila se. Kvůli tomu vyvolal místní hostinský Linzmayer se svým zetěm hádku s jedním 17letým synkem ze Zelené Lhoty, která přešla do stádia rvačky. Když nebohý hoch poznal, že se neubrání přesile dvou dospělých mužů, snažil se spasit útěkem. Linzmayer se zeťákem ho však zuřivě pronásledovali. Chudák se sice schoval za poslední chalupu, ale byl objeven. Útok se stupňoval, vykloubili mu ruku z ramena, holí sukovicí mu mlátili do hlavy a ještě k tomu mu zasadili 17 bodných ran. Říkáte si, že to nemohl přežít? Jistě, taky zanedlouho na místě zemřel. Sice oba agresoři byli dopraveni k nýrskému soudu, zatčeni a posléze souzeni pro vraždu, ale co naplat, ten hoch měl život před sebou a kvůli jedné pitomé sklenici a kvůli tomu, že se zastal své dívky musel zemřít. Holt narazil na magory, a takových po světě chodí…?

Hrozný úraz se stal v místní fabrice na zrcadla, kterou vlastnila pražská firma „Wolf a Štětka“. Bylo to ve středu 25. listopadu roku 1901. Tovární strojník 26letý Vojtěch Beneš šel mazat olejem součástky, když byl náhodně transmisí zachycen za kabát. Byl vymrštěn do výšky, pak několikrát otočen a děsně zmrzačen. Z temena hlavy mu byla sedřena celá kůže, celé ucho mu to utrhlo a v pravé ruce měl dvě velké díry. Po celém těle měl samé modřiny a mnoho drobných ran. Byl nejbližším vlakem poslán do pražské všeobecné nemocnice a ač jeho zranění byla povážlivě vážná, mladý organismus nepodlehl. Samozřejmě, že „památku“ měl na celý život a vzpomínku taky. Člověk musí být holt celý život ve střehu…

Další příhoda má návaznost na rok 1876, kdy hostinský Linzmayer zabil člověka. V dubnu roku 1911 šenkoval v hostinci jeho syn František. Opil se u něho jakýsi nádeník Jindřich Rückl tak, že vyvolal výtržnost a byl posléze Linz〜mayerem mladším vyhozen. Když mu po chvíli hospodský donesl ven zapomenutý klobouk, napadl ho Rückl nožem, který šumavští Němci stále u sebe nosili. Rána do boku byla nejen hluboká, ale také asi vyvolala vnitřní infekci, neboť za pár dní Lidzmayer zemřel. Rückl vystřízlivěl a sám se udal v Nýrsku četnictvu. Jestli jde o boží „mlejny“, to nevím, protože to někdy postihne ne samotného dotyčného, ale někoho z rodiny, ale vím, že si přeji, aby ten kdo se v životě se zlem paktuje, zle skončil…

Ivan Rubáš