Kromě stručného představení nahlížíme i do sto a více let starých novin, abychom zjistili, co se o obcích psalo.

Kvasetice a Kratice
Obec a samostatně ležící tvrz na půli cesty z Plánice do Lovčic, přibližně 2 km severovýchodně. Nedaleko severně zalesněný vrch Buzrakov (641 m n. m.). Za obcí směrem ke Kraticím v lese nalezneme kamennou stavbu bývalé barokní sýpky. Dnes tu jsou již pouze torza dvou obvodových zdí. Historici pracují i s hypotézou, že sýpka byla kdysi středověkou tvrzí. Lidově se tomuto objektu říká Maxberk. V obci je kaplička sv. Barbory. První písemná zmínka o kratickém poplužním dvoře s menší tvrzí je z r. 1379. Kolem roku 1580 zde byla postavena nová obranná věž. Jde o jednu z posledních staveb pozdní gotiky v Čechách. Místní ji mazlivě říkají Barborka.

Nedaleko Kratic na místních drahách se při lámání kamene udál smutný případ následkem nepozornosti. Na svolání plánického důchodního ustali dělníci v práci, ale nahoře zůstali ještě dva dělníci, kteří o sobě nevěděli. Jeden byl zaměstnán zrovna zapálením „luntu“ (zápalné šnůry), a když se skála odstřelila, tak jeden kus odletěl do míst, kde pracoval jistý Matěj Vodička. Toho to zasáhlo do hlavy a hodně zranilo. Byl sice ihned ošetřen a vzkříšen, ale o uzdravení se pochybovalo, neboť měl lebku rozlomenou. Zdali nakonec zemřel, nevíme, ale možná že se z toho dostal… Byly a jsou případy, že člověk přežil beznadějné úrazy…

V Kvaseticích před 2. světovou válkou žili tři Kovaříkové. Výměnkář František, který žil ve shodě se svým synem Štěpánem, jemuž se snažil ze všech sil na statku pomáhat. Měl ještě jednoho syna Josefa, který byl tesařem a žil s bratrem a otcem v nevůli. Jednoho dne, 7. prosince roku 1934, se vraceli z lesa, kde byli na dříví, Štěpán se svým otcem. Jeli vozem po cestě, která patřila k usedlosti Josefa Kovaříka. Ten je zahlédl a zle se na ně osopil, že jeli po jeho cestě, ač k tomu měli dle postupní soudní listiny plné právo. V prudkém rozhořčení se hnal Josef proti svému otci s lopatou v ruce a v připraveném nápřahu. Do cesty mu však vstoupil bratr Štěpán, a tak úder lopatou dostal on. Rána lopatou byla tak silná, že Josef přerazil o bratrovu hlavu násadu. To mu však nestačilo a zraněného ležícího Štěpána chtěl ještě zbytkem násady dobít. Nějakou ránu mu sice uštědřil, ale po prvotním šoku se otec vzpamatoval a začal na Josefa křičet, aby toho zanechal, neboť se může dopustit bratrovraždy. Tato vážně míněná slova asi zapůsobila, protože Josef dalšího napadení zanechal a vzdálil se pryč. Ke zraněnému byli přivoláni z Plánice lékaři Mára s Jandíkem, kteří shledali poranění hlavy vážné, avšak ne životu nebezpečné. Přesto o celé události bylo vyrozuměno plánické četnictvo, které udání prošetřovalo a celou věc postoupilo soudu. Ten probíhal 11. června roku 1935 a obviněný Josef, kterému bylo v té době 35 let, se hájil tím, že byl prvotně on sám bratrem napaden, údajně dostal do hlavy ránu sekerou, a proto se lopatou jen bránil. Samosoudce Bohumil Baumgartner po výslechu svědků a dobrozdání lékařů, kteří na hlavě obžalovaného žádné stopy poranění nenašli, tuto obhajobu nevzal v potaz a Josefa Kovaříka odsoudil pro násilnosti k jednomu měsíci vězení podmínečně s odkladem trestu na jeden rok. Mimo to musel bratrovi zaplatit bolestné ve výši 150 korun a náklady soudního řízení. Možná, že si říkáte, že byl soud shovívavý, ale také Josef měl rodinu, a kdyby byl hlavní živitel „zavřenej“, tak by na to nejvíc doplatily samotné děti. Co se týče svědomí hlavního viníka, tak to si musel vyřešit sám dotyčný. Nejvíce veřejnost zarážely dané poměry této české selské rodiny. My však víme, že nejen tenkrát, ale i dnes jsou rodinné vztahy některých lidí na bodě mrazu. Nezdraví se, nepomáhají si, v horším případě si dělají naschvály, navzájem se pomlouvají a někdy se i fyzicky napadají. Horší než zvěř a dobytek dohromady…