Kromě stručného představení nahlížíme i do sto a více let starých novin, abychom zjistili, co se o obcích psalo.

Lovčice
Vesnička, prvně zmiňovaná r. 1558, 4 km severovýchodně od Plánice. Ve 32 domech bydlí pouhých 44 obyvatel. Dominantou obce je barokní jednopatrový zámeček z 1. poloviny 18. století, původně lovecký pro potřeby Bořity z Martinic. Plány dělal slavný K. I. Dienzenhofer (autor nedalekého Nicova). V r. 1972 - 73 byl upraven pro potřeby místního národního výboru a pošty. Pro nedostatek investičních peněz byl prodán a dnes je rekonstruován novým majitelem Evženem Hrnčířem. V obci najdeme ještě kapličku sv. Václava.

Neštěstí, které vyplynulo z neopatrnosti, se stalo v květnu roku 1878. Dva 18letí kamarádi vyrazili do lesa, z nichž Emanuel Hampl byl lesnickým praktikantem. Jeho kolega František Moravec se od něho vzdálil, takže na sebe neviděli. Moravec moc pozornosti okolí nevěnoval, a tak když několik metrů od něho něco zapraskalo, lekl se a okamžitě do toho místa vystřelil. Náhoda tomu chtěla, že se trefil. A přesně. Jeho kamarád byl za chvíli mrtev. Bylo z toho velké pozdvižení a dokonce i drby, že si mladíci mezi sebou vyřizovali účty kvůli jedné slečně… Lidé, když nic neví, tak toho hodně namluví… Ať to bylo tak, či onak, pro rodiče to musel být nevýslovný bol… Rodiče by nikdy neměli přežít své děti…

Z Lovčic pocházel i Jaroslav Heyda, který od mládí uměl hezky malovat a vystudoval Akademii výtvarných umění. Pocházel z drobné české šlechty, a proto se psal z Lovčic. Jak se v únorovém tisku z roku 1880 dočteme, věnoval se tento akademický malíř v té době malbě miniatur, což byla takzvaná „vídeňská móda“, a každý to chtěl. Heyda proto musel pro velkou poptávku v Klatovech zřídit dílnu, aby dostál všem zakázkám. Hodně se jich vozilo do Prahy. Psalo se o tom, že malba byla pečlivá a věrná svému provedení. Prostě lidé poznali, co malíř maloval… Dnes jsou malíři, kteří, ač studovaní, namalují něco, co poznají jenom oni… A potom to prodávají za „nekřesťanské“ peníze…

Na silnici mezi Lovčicemi a Zborovy se udál pokus o vraždu. Bylo to 6. srpna roku 1926, kdy o desáté hodině noční šel domů zborovský řezník Jan Hlužka. V úkrytu u silnice čekal na svoji oběť František Zelenka 26letý kolář z Neuraz. Pachatel zbaběle schovaný zákeřně vystřelil a Hlužku poranil na hlavě. Hlužka měl obrovské štěstí, neboť kulka sklouzla po lebce. Napadený byl také kvůli své bezpečnosti ozbrojen a vypálil do míst, kde útočník číhal, dvě rány, z nichž druhá, soudě dle bolestného výkřiku útočníka, zasáhla. Ten sice nato rychle opustil místo přepadení, ale věc byla nahlášena četnictvu, které schovaného Zelenku vypátralo v Žinkovech. Byl dopraven k plánickému soudu, kde se k loupežnému přepadení doznal. Motivem byly, jak jinak, peníze. Člověk leccos pochopí, ale pro splnění svého účelu zabít člověka je přece jenom trochu jiné „kafe“. Je to odsouzeníhodné…

Kousek od Lovčic přes les leží vesnička Pohoří. Ta je milovníkům historie známá tím, že v roce 1856 tu byl v roubence čp. 19 ubytován těžce nemocný buditel národa Josef Kajetán Tyl. Má tady pamětní desku a objekt je kulturní památkou. Za obcí v lese se ukrývá hájovna Obora. Zajímavá příhoda se tady stala 18. srpna roku 1929. V myslivně bydlela jistá Anna Tyrpeklová, která měla doma 16letou dceru Marii. Mládí a přírodě neporučíš, takže mladičká Marie se zapletla s nezaměstnaným dělníkem Václavem Kohoutem ze Soběsuk, který byl asi o deset let starší než ona. Na tom by nebylo nic divného, ale tento Kohout si více než práce hleděl různých zlodějen a podvodů. Také ho proto hledali četníci. Pátrací stopa je dovedla až do zmíněné hájovny. Nepomučtí strážmistři Olič s Podařilem brzo ráno vykonali návštěvu, ale byli rezolutně mámou i dcerou odmítnuti. Zapřeli i „nos mezi očima“… Když odcházeli s nepořízenou, tak v lese potkali hajného Václava Sudu, který jim potvrdil podezření, že se hledaný Kohout ukrývá právě na hájovně a že ho tam několikrát viděl. Četníci se vrátili a provedli domácí prohlídku. A světe div se, hledaný Kohout byl zalezlý na půdě za komínem, byl zatčen a dopraven k soudu do Plánice. Ženské se „divily,“ jakého pak chlapa měly doma…, že je to „prej nějakej“ zloděj… (V tom měly pravdu.) Dalším „pohádkám“ již četníci nevěřili, a tak i ony měly popotahovačky se soudem. Jestli známost pokračovala, nevíme, ale spíše si mladá Tyrpeklová pro příště vyhlédla lepší a seriozní „partii“… To víte, byly doby, že když holka nebyla do dvaceti let vdaná a z „baráku“ pryč, měla to těžší, neboť většinou už dítě měla… To dnešní holky dítě a svatbu řeší až kolem třicítky…⋌Ivan Rubáš
Příště: Kvasetice a Kratice