Dolany

Obec 8 km severozápadně od Klatov se středověkou vodní tvrzí a dominantním novým kostelem sv. Petra a Pavla. Prvotní seznámení s obcí bylo v dílu č. 8, ale na žádost čtenářů uvádíme přídavek.

V noci z neděle na pondělí z 2. na 3. listopadu roku 1881 byl na nově postavené dolanské škole spáchán doslova ohavný čin, který zasluhoval odsouzení všech ctihodných, slušných a vzdělaných občanů. A co to vlastně bylo tak pohoršlivého, že to zvedlo ze židle i samotného redaktora Šumavanu? Nad každým hlavním vchodem této vzdělávací instituce se po celém českém venkově nachází velký a výrazný nápis"Obecná škola" a ten byl „trnem v oku" nějakého místního nevzdělance, který v onu osudnou noc nápis zneuctil a znečistil házením lidských výkalů. Prý jich bylo hodně, takže se tento dotyčný musel na svůj čin připravovat několik dní… Místní měli podezření na jednoho ze svých spoluobčanů, který často proti budování nové školy slovně vystupoval, ale neměli žádný důkaz. V každém případě to udělal člověk nevzdělaný a bez mravního citu, který neměl žádné základní školní vzdělání a byl „frustrován" tím, že i děti měly být chytřejší nežli on.

Dne 6. října roku 1912 byl v místní dolanské hospodě pořádán „věneček" tamních odvedenců. Prostě a jasně lidová taneční zábava jakožto rozlučka svobodných mládenců, nežli je odvedli na vojnu. Počátek i průběh zábavy byl velice slušný, ale jakmile se přehoupla půlnoc, tak zdejšímu obecnímu strážníkovi Jakubu Burešovi začal vypitý alkohol, zatemňovat mozek. Svými hloupými tlachy vyvolával u všech stolů různé třenice. Dával neotesaným způsobem najevo svoji „převahu" bývalého „zeleného mozka" a všem prorokoval, jak si vojnu užijí… Když už to bylo neúnosné, tak ho hostinský Jan Piťha vykázal ze sálu, aby se na „luftě" (vzduchu) trochu vzpamatoval. Za několik minut se Burešovi vrátila policejní krev do „normálu" a on začal na chodbě číhat na případného delikventa. Mezitím zábava v sále byla v plném proudu a hodně chlapců se loučilo nejen se svobodou, ale také se svými láskami. Jeden z nich, Honza Janeček, byl požádán jedním z přespolních hostů, aby mu donesl z vedlejší místnosti převlečník a klobouk. Ochotně a nic netuše vyšel Janeček na chodbu, kde však policajt Bureš stál s vytasenou šavlí. Když spatřil Janečka tak se šavlí rozpřáhl a sekl. Chudák překvapený Janeček jen chabě zvedl ruce na obranu. Výsledkem tohoto nepochopitelného útoku byla uťatá ruka v zápěstí, jež visela jen na kousku kůže. Šavle musela být hodně ostrá. Okamžitě nastal velký rozruch mezi přítomnými a všichni byli tuze rozhořčeni. Tak tak Bureš unikl lynčování rozlíceného davu. Díky přítomnosti obchodníka Josefa Steinbacha byla ruka nebohého odborně uvázaná, a tak nedošlo k velké ztrátě krve. Janeček byl rychle odvezen do klatovské nemocnice, kde mu byla rána sešita a ošetřena, ale bohužel důležitá dlaň s prsty byla amputována. Že měl zkažený zbytek života, netřeba povídat. A co policajt Bureš? Sice byl potrestán peněžní pokutou, co se týká placení bolestného, ale vyhozený ze služby nebyl. Prý to byla nešťastná náhoda…

Jiná zbytečná tragédie se v Dolanech stala ve čtvrtek 28. července roku 1921. Zmíněného dne šla 19letá Marie Kůrková se svojí 14letou sestrou Boženou od řeky Úhlavy, kde se byly vykoupat. Na mostě u Komošína se potkaly s 23letým válečným invalidou Jaroslavem Švejdou, který Kůrkové stále nadbíhal. To bylo tak, že když se Švejda jako mrzák vrátil z války domů do Dolan, tak s ním všichni soucítili. Mezi nimi i tehdy 16letá Maruška, dcera hospodáře Kůrky. S nešťastným mladým Švejdou udržovala jakýsi poměr, ale ten po třech letech na domluvu otce ukončila. V jejím rozhodování hrál velkou roli také fakt, že Švejda hodně pil a vedl neuspořádaný život. Vraťme se však zpátky na most, kde Švejda čekal s puškou v ruce. Když Kůrková kolem něho prošla, tak se jí zeptal, zdali ho má ještě ráda a zdali s ním ještě bude chodit. Když dostal zamítavou odpověď, chytil ji za ruku a snažil se jí domluvit. Kůrková, odhodlaná k ukončení známosti, se mu z objetí vytrhla a ubírala se dál k domovu. Sotva však ušla dvacet kroků, tak se Švejda vzpamatoval a v prvotním vzteku namířil pušku na svoji bývalou lásku a střelil… Okamžitě se seběhlo z blízkého okolí několik lidí, kteří postřelená a zraněná děvčata odnesli do nejbližšího stavení. Starší Marie měla několik broků v zádech a v nohou a mladší Božena měla také poraněna záda. Měly štěstí, že tady dlel na letním bytě klatovský doktor Hahn, který obě ošetřil a poslal do nemocnice. Rychlá a odborná pomoc zachránila dva mladé životy. A co Švejda? Ten se schoval doma a tady se pokoušel o sebevraždu s ruskou vojenskou puškou, kterou měl doma tajně uschovanou. Jeho divné počínání zahlédli jeho rodiče, kteří mu pušku vyrvali z ruky a zahodili na hnůj. Mezitím přiběhl k domku dav lidí a žádal vydání mladého Švejdy. Vše zklidnil vrchní četnický strážmistr Jan Pilař, který Švejdu zatknul a odvedl do Klatov k soudu. Švejda vinu nepopíral a omlouval se velkým rozrušením. Také uváděl, že měl Kůrkovou doopravdy rád a bez ní nechtěl žít. Příhoda vyvolala velkou polemiku a soudce jistě neměl lehkou úlohu. Byla těžká poválečná doba a mladý člověk bez nohy nebo bez ruky, který zažil „lidská jatka" na frontové linii, to neměl opravdu jednoduché.

Ivan Rubáš