Beňovy

Menší starobylá víska ležící 1 km západně od Klatov při řece Úhlavě. V minulosti byla často spjata s městem Klatovy, včetně své nejstarší bájné historie a pivovaru. V našem seriálu byla již zmíněna v dílu č. 17.

Nejen dnes si lidé myslí, že pošta funguje pomalu, i naši předci si na tento úřad stěžovali. Jeden takový případ se objevil v dobovém Šumavanu, kde se psalo, že bylo dne 14. května roku 1872 posláno z Plzně rekomando (doporučené psaní) a do Klatov dorazilo druhý den, tj. 15. května. A nyní nastává onen zádrhel. Listonoš chodil z Klatov do Beňov dvakrát denně, a přesto toto rekomando došlo k adresátovi až 17. června. Redaktor článku na závěr ironicky upozornil na liknavý přístup zdejší poštovní expedice anebo to prý také mohlo být „neobyčejně velkou vzdáleností" mezi Klatovy a Beňovy.
Velké neštěstí se tady stalo v pondělí 15. února roku 1875 v jedné komůrce zdejšího pivovaru, kde dočasně bydleli dělníci pracující na nově budované železniční dráze z Plzně do Železné Rudy. Toho dne byla i přes den tak velká zima, že odpoledne se práce zastavily a lidé byli posláni domů. Obyvatelé této světničky se chtěli hodně zahřát, tak pořádně naložili do kamen, a aby jim teplo rychle neuteklo, zatáhli záklopku a ulehli. Bohužel, ráno matka s dcerou nebyly již naživu. Ve spánku se udusily. Jednoho muže a jednoho hocha se podařilo vzkřísit a probudit, ale zdali neměli poškozený mozek, nevíme. V každém případě si tato neopatrnost vybrala svoji daň. A bohužel tu nejvyšší.

Další neštěstí se přihodilo následující rok, také v pondělí, 21. února 1876, kdy osmiletý Pepíček, syn mlýnského stárka pana Krammera, chytal u mlýna ryby. Pojednou se pod ním utrhl břeh a nebohý chlapec spadl do rozvodněné řeky. Ubožák byl odpoledne nalezen mrtvý v „lednici" pod mlýnským kolem a dle zranění na hlavě a těle byl pravděpodobně usmrcen lopatkami mlýnského kola. Pokud ovšem již nebyl předtím utopený… V té době byl beňovský mlýn jedním z nejmodernějších, neboť byl také upraven na parní pohon. To kvůli větší síle a nedostatku vody v některých měsících. Takovým mlýnům se v té době říkalo mlýny americké. Majitelem byl pan Dvořák z Klatov a ten měl výhodný kontrakt s jemnou moukou pro parní pekárnu pana Muláčka. Jo, pokrok se nedal zastavit…

V beňovském pivovaře Bedřicha Doubka občas na výpomoc pracoval jistý Václav Zipper. Někdy začátkem roku 1894, před posvícením, dostal „velkou slinu" na černý ležák, a jelikož asi neměl peníze, tak si jednoduše tajně v noci došel do skladu. Odnesl si tři „čtvrtky" (50 piv – 25 litrů) a schoval je u svého otce Josefa. Bezpochyby všechna tři „štěňata" společně vypili. Byli odhaleni, když se v dubnu pokusili prodat zálohované obaly (soudky). U krajského soudu v Plzni byli potrestáni trestem těžkého žaláře za krádež. Václav dostal šest neděl se třemi posty a jeho otec Josef za spoluúčast šest dní s jedním postem. Jako perlička zazněla slova v závěrečné Václavově řeči, když uvedl, že je to moc přísné, když ze tří soudků byl černý ležák jen v jednom. Další dva soudky byly jen „obyčejné, světlé"… Ale přesto je vypili, vždyť „vylejt" by to byla škoda, to uznal i pan soudce…

Svého času šenkoval v beňovské hospodě František Prantl. V pondělí 16. února roku 1920 zde byla spáchána drzá loupežná krádež. Prantl byl toho času něco vyřizovat v Klatovech a zdržel se. V hostinci proto obsluhovala jeho manželka docela sama a toho využili dva darebáci, kteří buď Prantla v Klatovech viděli, anebo využili situace. Bylo již před desátou večer, když přišli do lokálu, který byl již liduprázdný. Poručili si každý po sklence rumu a ihned zaplatili. Jeden korunou a druhý pětikorunou. Prantlová musela rozměnit a odemkla klíčkem almárku vedle výčepu. Po dvou třech minutách si poručili ještě jednu rundu „na cestu" a nic netušící Prantlová se otočila pro láhev. V tom momentě k ní zezadu přistoupil větší chlap z dvojice, jednou rukou jí zacpal šátkem pusu a druhou rukou jí silně svíral ruce k tělu. Druhý chlap zamknul hlavní dveře do hospody, vyn-dal jí z kapsy klíček, odemkl skřínku a začal rabovat. Přitom našel ještě jeden klíček, který „pasoval" do skříně ve vedlejší místnosti. A tady našel doslova poklad. V deskách byly vloženy „papírovky", jářku celých osm tisíc korun. To bylo celé jmění. Když peníze, včetně drobných, u sebe ukryl, ten větší hostinskou pustil a oba rychle utekli. Prantlová sice volala o pomoc, ale nežli se někdo objevil, uběhl nějaký čas a dotyční byli již bůhví kde. Také nikdo nevěděl v nastalé tmě, jakým směrem se za lupiči vydat. Víme, že četníci celou věc řešili, ale v tomto případě byli neúspěšní, neboť se o dopadení pachatelů už nepsalo. Možná, že se mýlím, ale i kdyby, tak peníze byly asi již fuč. Pro Prantlovy to musela být doslova pohroma, protože se jednalo o velký obnos, na který šetřili několik dlouhých let. Někdo může namítnout: „Sekat ruce by to chtělo", ale pokud by „každej" zloděj přišel o ruku (o ruce), tak by u nás bylo více invalidů nežli zdravých a kdo by vůbec pracoval.

Ivan Rubáš