Horažďovice

Starobylé městečko 34 km východně od Klatov na zlatonosné řece Otavě pod neméně starobylým vrchem Práchní, kde býval knížecí přemyslovský hrad, centrum prácheňského kraje. Dominantou a turistickým magnetem je nejen farní kostel sv. Petra a Pavla (1260) na náměstí, ale i hrad šlechtického rodu Bavorů se zámeckými úpravami Šternberků. Dnes tady najdeme muzeum. Kolem náměstí je zachované historické centrum zástavby v čele s Pražskou (Červenou) bránou. Více o historii, včetně zmínky o vzácné perlorodce říční nebo náhlém skonu krále Rudolfa I., jsme již psali v prvních dílech seriálu, nyní přidáme několik dalších příhod.

Zajímavý poznatek se psal v Šumavanu 2. 8. 1873, který zmiňoval, že se z Vídně do Horažďovic přistěhoval za synem otec místního občana Václav Fišer. Jednalo se o čiperného stařečka, kterému bylo v té době již 108 let a doposavad nepotřeboval brýle na čtení. Také stále ještě šil a i jinak doma pracoval. Zdali to byla pravda, nevíme, ono totiž mohlo jít o špatné zapsání data narození. Přece jenom v té době Marie Terezie válčila, a různé úřednické reformy byly až později.

Nedělní noc ze 6. na 7. února roku 1881 byla pro Horažďovice nocí zhouby. O co šlo? V důsledku rychlého tání sněhu na Šumavě se Otava tak rozvodnila, že voda stoupala tou měrou, že lidé z dolejších částí sotva sami utekli. Jednalo se zejména o část „V pastuškách" a „Zářečí". Něco se odneslo na půdy, ale hlavně dobytek stál uvázaný po krk ve vodě. V níže položených místech se tak bohužel utopil. Kromě dobytka, pochopitelně i menší zvířata, slepice, králíci a další, kteří ve svých zavřených „příbytcích" našli smrt. Voda v některých chalupách dosahovala do polovice oken a uvnitř plaval nábytek, nadzvednuté dřevěné podlahy a mnoho volně položeného nářadí a různých domácích předmětů. Nejdůležitější však byla záchrana lidských životů, hlavně malých dětí. V tomto případě se hrdinsky vyznamenali 70letý Josef Žahour se synem, kteří na loďce odváželi nebožáky do bezpečí. Když si k tomu domyslíte tmavou noc, neustálý déšť, hukot vody, nářek a bědování postižených, tak máte hrůzostrašnou scénu jak vyšitou… Ranní svit ukázal veškerou dokonalou spoušť. Celkem na 92 domků a chalup bylo zaplaveno a mnoho dalších dřevěných staveb zničeno. Některé vlastně už ani nebyly. Voda je odnesla. Zato „přinesla" jiné věci. Dřevěné ohrady a ploty odjinud, dřevo a prkna z Bubeníčkovy ohrady a polenové dříví ze schwarzenberské skládky. Také byla vidět příčina rychlého vzestupu vody. Pod mostem přes Otavu v místech nad Podmezským mlýnem se nakupily ledové kry a vytvořily zátaras. Také pod Práchní kry ledu znemožnily vodě přirozenou cestu, a ta se proto „vydala" zámeckým parkem do „Zářečí". O padlých stromech, zničených sklenících radši nemluvit. Celé pondělí hasiči a další dobrovolníci pomáhali se záchranou lidí a zbylého majetku. Mnohdy byla jediná záchrana dřevěný žebřík, který sloužil jako spojovací most. Dvě osoby bohužel nepřežily. Voda je základ života, ale také někdy i příčina jeho konce…

Mnozí obyvatelé měli všelijaké zájmy. Tak například čeledín Jan Břinda měl rád muziku, děvčata a především pěnivý mok. To však stojí nějaké peníze a ty vždycky nebyly. Jednou, takhle v červnu 1881, potkal za jasného dne v horažďovickém obecním lese obchodního učně Adolfa Šabatu a s pohrůžkou nožem ho oloupil. Co ten chudák kluk mohl mít u sebe? Všeho všudy 31 krejcarů, hřebínek, nožík a pár dalších maličkostí. Dle popisu byl pachatel druhý den vypátrán u lesníka Vichery, kde sloužil. Byl zatknut a odveden k soudu. A trest nedostal jako zloděj, ale jako lupič a to bylo horší… Dnes bychom na některé spoluobčany také potřebovali větší přísnost a dodržování zákona. A věřte, že by to zabíralo…

Nejen povodně, ale i požáry byly v Horažďovicích běžné. Ostatně jako v každém jiném městě. Raritou byl požár místní sirkárny bratrů Kohnových. Nastal kolem půlnoci z 25. na 26. března 1881. Shořela budova, kde se vyráběl tzv. „drát", tj. dřívka na sirky. Mimo toho tam byly uskladněny velké zásoby škatulek a lepenek. Logicky, všechno shořelo. Zaplať Pánbůh že oheň nepřeskočil na sousední budovy, kde se nacházela výroba a skladiště. Areál byl původně cukrovarem a v dosahu města, tudíž se apelovalo na zřízení bezpečnostních protipožárních opatření. A taky na zřízení dobré pojitky proti cizímu úmyslnému zavinění…

Z novinového článku, kde není uvedeno křestní jméno nelze určit, zdali se jednalo o jednoho z bratrů Kohnových, kdo figuroval v další kauze. Jedná se o to, že jistý Kohn, obchodník z Horažďovic, od května roku 1886 předem vykupoval u hospodářů v okolí obilí. Na tom by nebylo nic špatného, ale on ho vzápětí obchodníkům v Plzni prodával. Pochopitelně za předem vyplacenou zálohu. Vtip spočíval v tom, že nepoužil svých peněz, ale vyhlásil dobře „zúročené" půjčky a tímto stylem vylákal na dva tisíce zlatých. Když už bylo po žních, tak obilí tajně prodal jinam a za hotové. Sedláci ho začali urgovat a nahánět, ale to již byl Kohn v „trapu". Celková nahlášená škoda se vyšplhala na bratru 10 tisíc zlatých. A Kohn? S takovým majetkem „uprch", nalodil se na loď a začal spokojeně v Americe podnikat. Pokud byl šikovný, jako že byl, tak si přišel určitě na „pěknej majeteček"… V naší době po změně režimu určití lidé nemuseli vůbec do Ameriky, stačilo jen a pouze dobře privatizovat…

Ivan Rubáš