Nezamyslice

Malebná pošumavská obec cca 8 km jižně od Horažďovic na staré kupecké cestě při pravém břehu Otavy. První písemná zmínka je z r. 1045, kdy je obec zmíněna jako osada břevnovského kláštera. Ves se tehdy nazývala „Bílý kostel". Výraznou dominantou zdejší krajiny je románsko-gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z 12. století. Věž byla zvýšena r. 1800. Na hřbitově je kaple sv. Erazima s hrobkou Lamberků.

V kostele je umístěna nádherná dřevěná plastika P. Marie asi z roku 1450. A k této madoně se váže pověst, která vypráví o těžké době třicetileté války. Stalo se to údajně 4. srpna 1626, kdy do Nezamyslic přišla skupina šesti vojáků s jedním pomocníkem, kterého doprovázela těhotná manželka. Z nějakého důvodu vznikla mezi vojáky hádka a následně rvačka, která skončila smrtí doprovázejícího pomocníka. Také jeho žena byla příšerně šavlí posekána, a když upadla do bezvědomí, tak ji taky měli za mrtvou. Vojáci jim vzali peníze, těla zamaskovali snopy slámy a odtáhli dále. Druhý den jeden místní sedlák našel tuto polomrtvou ženu sténat, a tak jí podal vodu a trochu ji zdravotně zaopatřil. Do špitálu ji nevzali a ona musela dva dny ležet v jedné kolně na studené zemi. Až třetího dne ji v jedné chalupě vzali pod střechu a tam porodila mrtvé dítě. Celý následující den nic nejedla a nepila a přijala poslední svátost od faráře. Celý den se vroucně modlila ke zdejší Panně Marii a prosila o zachování svého života. Slíbila, že pokud se uzdraví, tak každý rok vykoná pouť k jejímu oltáři pěšky. Celých osmnáct dní v chalupě ležela a dostávala jídlo přímo od zámecké paní ze Žichovic, která se o tomto příběhu dozvěděla. Po necelých třech týdnech se zotavila natolik, že se vydala na cestu domů ke svým rodičům. Údajně dle záznamu šla tři dny, přičemž každý den ušla skoro 50 km. Nikdo tomuto samouzdravení nemohl uvěřit , a proto všichni věřili, že prosby nebohé byly vyslyšeny a vše zařídila nezamyslická Panna Marie. A od té doby se tento zázrak uctíval slavnou poutí.

Z Nezamyslic pocházel jeden pěkný „týpek", který se toulal bez práce po celém kraji. Jmenoval se Mates a říkali mu „Ušatý". Byl tak trochu slabého myšlení, protože, když náhodou přišel do místní hospody, tak se vědělo, že pil za peníze z nějaké krádeže. Bylo tomu tak i 5. ledna roku 1880, kdy ze sušického klášterního kostela zmizely hodinky a kalhoty v době, kdy obyvatelé kláštera byli na mši. Během dne byly starostovi Dobřína ukradeny dva kožichy, kabát a dva šátky. Vše bylo nahlášeno a sušické četnictvo stopami spojilo oba případy v jeden a stopy ve sněhu je dovedly až do Nezamyslic. Večer otevřeli dveře hostince a uviděli „starýho známýho Ušatýho", jak slavil. Byl zajištěn a u výslechu se přiznal. Vše zastavil, ale hodinky si nechal u sebe…

Ivan Rubáš