Plánice – 2. díl

„Zpackaná" sebevražda se stala před Velikonocemi na Zelený čtvrtek roku 1904. Místní plánický měšťan Jakub Suda, který dle slov sousedů vedl bídný a útrapný život, se brzo ráno rozhodl se vším skoncovat. Vzal si provaz a šel se do stodoly oběsit. Jako „na potvoru" si vzal slabší provaz, který se s ním utrhl. Chudák, místo toho, aby jeho smrt byla rychlá a milosrdná, tak dopadl z výšky na mlat. S přeráženými údy a rozbitou lebkou byl na místě mrtev. Každý věděl, že s ním jeho manželka „nežensky" zacházela, takže mrtvolu soudně ohledal lékař Jan Mára, který shledal a do pitevní zprávy uvedl, že na nebožtíkově těle se nacházely různě staré rány a zranění, které nebyly způsobené osudovým pádem. Zdali však byla jeho žena zpětně potrestána za domácí týrání, nevíme, ale spíše ne. Kde totiž není žalobce, není ani soudce…

Věřit různým lidem, že umějí léčit, se nevyplatilo 54letému výměnkáři Stanislavu Luhanovi, který 20. září roku 1927 náhle zemřel. Po jeho pohřbení se šetřením přišlo na to, že byl neodborně léčen jakýmsi „léčitelem" Leopoldem Kozákem z Drslavic, který byl však ve skutečnosti pomocným dělníkem. Ten si vylepšoval svůj příjem tím, že předepisoval svým pacientům různé „léky", které „vyráběl z různých jedovatých surovin". „Když prý dokážou likvidovat různé parazity, tak proč by nedokázaly zlikvidovat nemoc v člověku…" To byla jeho obhajoba. Také psal recepty a posílal lidi do Plzně, kde lékárníci ještě falešného doktora Kozáka neznali. Všechny recepty obsahovaly léky, ve kterých se využívaly různé jedy, a proto četníci na příkaz soudu vykonali exhumaci. Po vykopání nebožtíka a následné pitvě byly vzorky žaludku a mozku poslány na chemickou analýzu do laboratoře a vskutku se prokázalo, že Luhan požil jedovaté přípravky, které zapříčinily jeho smrt. „Léčitel a doktor" Kozák se dostal k soudu a za zavinění úmrtí člověka byl odsouzen k několika letům žaláře. Kolika dalším lidem způsobil nějakou zdravotní újmu, se neví, ale určitě všichni posléze vyhledali doopravdického doktora.

Jiné neštěstí – a taky zbytečné – se stalo na jaře stejného roku. V pondělí 25. dubna vytlačovali dva hoši ze dvora hospodáře Antonína Sedláka plně naložený vůz, který se však na svahu dostal do prudkého a již nekontrolovatelného pohybu a narazil plnou silou do prázdného povozu strojníka Hella, který právě po silnici projížděl. Když viděl, co se na něj řítí, tak se sice snažil srážce vyhnout, ale neměl šanci více zareagovat. Výsledkem byl jeden těžce zraněný Hellův kůň a bohužel zbytečná smrt jednoho z mladíků. Kolik mu bylo, nevím, ale jistě byl v učednických letech, a tudíž měl život před sebou. Ještě dodám, že manipulaci s vozem dělali bez vědomí hospodáře a případ vzbudil v celé Plánici velké pozdvižení. Iniciativa mládí se bez zkušeností stáří neobejde… Na to bychom měli pamatovat všichni a všude.

I v Plánici se konaly významné výroční trhy, které lákaly a dovedly přilákat velké množství lidu. A kde jsou lidé, tam je i dobrý kšeft. To moc dobře věděli různí trhovci, a proto si hlídali dobrá místa. V polovině října roku 1939 byl jeden z těch výnosných trhů, který přilákal také mnoho potulných kramářů. Obchody byly velmi dobré, a tak se průběžně přes den chodilo do hospody uzavírat dohodnuté „handly". Když už se trh chýlil ke konci, seděli v hostincích snad již všichni prodejci. Také v hospodě Václava Rouba bylo plno a bzučelo to tam jako v „oule". Kolem páté hodiny odpolední vyvolal hádku s hostinským místní kramář Stehlík a této situace využil další kramář Jiří Franz ze Stříbrných Hor (dnešní Nalžovské Hory). V nepozorovaném okamžiku vnikl do nezamčeného řeznického krámu, kde ukradl 116 vuřtů, tři a půl kila uzeného masa a cirka dvě kila salámu. Rychle to odnesl do vozu, kde to schoval. Když se vrátil do lokálu, tak jen tak ledabyle řekl, že potkal známého, kterého musí narychlo odvézt domů. Zvedl se, zaplatil a šel. Jelikož se podnapilí trhovci před hospodou mezi sebou hádali a někteří i prali, nebyl rychlý odjezd Franze nikomu nápadný. Když se situace trochu uklidnila a některé hlavy „vychladly", tak se zase někteří přesunuli dovnitř do hospody. Někomu asi vyhládlo, tak si poručil něco k snědku. A právě v tom momentě, když musel Rouba do krámu, zpozoroval, že už u něj někdo „nakupoval", a to ve velkým. Vše nahlásil četníkům a také se najednou vzpomnělo na podezřele rychlý odjezd Franze. Četníci se vydali do Stříbrných Hor a domovní prohlídka u Franzů byla úspěšná. Všechno našli, akorát chyběly tři vuřty a kilo salámu. To snědl Franz se svojí manželkou při cestě domů. Zapírali, že o žádné krádeži nevědí, že jídlo koupili v Plánici od nějaké neznámé osoby, ale nebylo jim uvěřeno a Franze četníci odvedli do Plánice k soudu. Tam se přiznal. A na co ho dostali? Oni snědli kilo salámu najednou a bez chleba. Kdyby to kupoval za těžce vydělané peníze, tak by kilo salámu jedla celá rodina minimálně týden a pochopitelně s chlebem. Ale když to bylo zadarmo, za „pět prstů" (kradené), tak se nešetřilo…

Ivan Rubáš