Drslavice

Obec cirka 6 km severozápadním směrem od Klatov pod vrchem Doubravou (727 m n. m.), která je součástí Švihovské vrchoviny. První písemná zmínka je z r. 1379. Nejstarší památkou, dnes již zaniklou, byla zdejší tvrz rytířů Vlasatých z Domaslavi z přelomu 15. a 16. století. Dnes jsou malé části původního zdiva zakomponovány do nové obytné budovy s hasičskou zbrojnicí.

Zbytečně vyhasl mladý život v pondělí 30. ledna roku 1882. Co se stalo? Den předtím byla v nedalekém Bezděkově muzika, posvícenská zábava, k níž se sešlo mnoho domácí chasy a také mnoho přespolních z nedalekého okolí. Jedním z nich byl i 25letý Tomáš Kuchtík z Drslavic. Po celou dobu zábavy byl veselý, pil, zpíval, tancoval, prostě si užíval. Již byla přibližně pátá hodina k ránu, když se poslední mládenci rozloučili a i Tomáš vyrazil na cestu a polními cestami se ubíral k domovu. Přišel domů, zatopil si v kamnech a něco pojedl. Jelikož doma nikoho nebylo, protože ostatní již vstali a odešli po své práci, tak do kamen hodně přiložil, zatáhl závlačku v komíně, aby teplo zbytečně rychle „neutíkalo" a šel si lehnout. Unavené tělo po bujaré noci rychle vyslalo do mozku signál a za chvíli Tomáš spal tvrdě jak „poleno". Dým z ohně bohužel nešel celým tahem do komína, ale z větší části přímo přes škvíru u roury přímo do světnice. Pomalu, ale jistě se místnost naplnila kouřem a spící Tomáš nevědomky vdechoval do sebe jedovatý uhelný plyn… Teprve k poledni se domácí chasa a rodiče jeho vrátili z práce a po otevření dveří se na ně vyvalil dusivý oblak kouře. Rychle otevřeli okna, aby pořádně vyvětrali a spatřili v posteli spícího Tomáše. Sice ještě dýchal, ale marně se ho pokoušelo vzbudit. Poslali pro doktora, ale nežli vůbec přišel, tak nebohý Tomáš dodýchal. Prostě silné zdravé srdce ještě pumpovalo, ale mozek byl již dávno „otráven"… Takových případů se stávaly každoročně desítky po celé zemi a dodnes umírají lidé na otravu jedovatých zplodin buď z kamen, nebo hlavně ve velkém měřítku kvůli plynovým karmám.

V roce 1883 bydlel v Drslavicích 62letý sedlák Josef Vít. Sice by se řeklo, že by mělo jít již o staršího, usedlého, klidného a rozvážného starého muže, ale opak byl pravdou. Jednalo se o hystericky nervozního dědka, který měl v sobě pořád „horkou" krev a stále se hádal se svými sousedy o jakoukoliv maličkost. Doslova provokoval. Sousedé dlouho trpěli výlevy jeho povahy, ale přece jenom i „trpělivost má své meze," a když slova domluvy nepomáhala, tak dědka Víta společně zažalovali. Okresní soud v Klatovech odsoudil Víta k mírnému trestu měsíc vězení, ale přesto došlo k odvolání. Krajský soud plzeňský rozsudek potvrdil a tak si Vít „těch pár dní vodseděl"… To bylo ještě v minulém roce, v červnu 1882. Vít to považoval za nespravedlnost, a tak napsal anonymní list k pražskému zemskému soudu, ve kterém obvinil klatovské i plzeňské soudní úředníky z podjatosti a podplatnosti. Vše se šetřilo a zjistilo se, že „ouřadové" jsou čistí jako lilie a udavač si vše vymyslel. Dle písmoznalce zjistili, že pisatelem anonymu, nepodepsaného dopisu, byl odsouzený Vít. Opět byl popohnán před soud a zažalován pro urážku soudu. A výsledek? Za mnoho urážek sousedům dostal v předešlém případě jeden měsíc, avšak za jednu urážku soudu dostal nyní měsíce čtyři. A ještě k tomu soud se konal v den jeho svátku – 19. března. To byl takový „dáreček" navíc.

Další z tehdejších „výtečných" obyvatelů Drslavic byl jakýsi 33letý nádeník Vilém Valečka, který již byl ve svém dosavadním životě vícekráte soudně trestán. „Poslední" z jeho skutků (bráno dle novinové zprávy) se stal ve čtvrtek 13. února roku 1885, kdy seděl v Klatovech v obchodě Josefa Straky a popíjel kořalku s 65letým Josefem Štípkem, výměnkářem z Nové Kdyně. Při jeho placení viděl u něho papírové zlatky, a tak se mu v hlavě zrodil nápad, že se jich zmocní. Hned se mu nabídl, že mu ukáže nejkratší cestu z města a na kus cesty, mu pomůže s chůzí. Nic netušící Štípek souhlasil, a tak vyšli z krámu ven. Šli okolo Štíchovy zahrady ven do polí, kde zničehonic Valečka vytrhl Štípkovi z ruky hůl a začal ho s ní mlátit po celém těle. Překvapením „ochrnutý" Štípek upadl na zem a vůbec se nebránil. Nakonec mu ukradl tobolku, z ní vytáhl čtyři zlatky, roztrhal ji a zahodil. To samé udělal s holí a vydal se do Beňov. Když Štípek mezitím přišel k sobě a uvědomil si, co se mu stalo, vrátil se zpátky do města a kupci Strakovi řekl, co se mu přihodilo. Ten, jelikož Valečku od vidění znal, tak přepadenému Štípkovi řekl jeho jméno. Ten pochopitelně nelenil a loupežné přepadení nahlásil. Četníci ani ne za hodinu Valečku vypátrali a ten se ke všemu přiznal. Jednu zlatku již měl rozměněnou a zbylé tři měl schované v čepici. Ihned byl zajištěn a putoval do vyšetřovací vazby. V pondělí 5. května byl před krajským porotním soudem v Plzni Valečka uznán vinným a dostal šest let tvrdého žaláře „na tvrdo". A to jako polehčující okolnost byla ještě brána jeho zanedbaná výchova v dětství a to, že neuměl číst a psát. Přitěžující okolností bylo sdělení soudce Kerna, že z Valečky se stal tulák se špatnou pověstí, který se živil drobnými krádežemi a své těžké skutky stupňoval až k tomuto loupežnému přepadení, od kterého k zabití je jen malý pomyslný krůček.

Ivan Rubáš