Petrovičky

Malá vesnička cirka 8 km severovýchodně od Klatov při hlavní silnici do Nepomuku. Malebnost této vísky je dotvořena dvěma obklopujícími rybníky, Novým a Krátkým.

Ve Švihově byl 17. června roku 1878 výroční trh. Zašel tam i jeden hospodář z Nepomuku a koupil si pěknou krávu. Spokojen se vydal domů a cestou si ještě prozpěvoval. Došel do Petroviček, uvázal krávu u vozu a zašel do šenkovny. Měl přece důvod, koupil dobře. Když za nějaký čas vyšel ven, kráva byla fuč… Nálada se mu změnila o 180 stupňů, ale co mohl dělat. Jen to nahlásit a čekat. A ponaučení? Zařekl se, že do „nejdelší smrti" do Petroviček nevkročí. Nemělo by to však být tak, že dokud člověk nemá splněnou nějakou práci, tak do hospody nevkročí?…

V předminulém století tady hospodařil jistý Ferdinand Havel, kterému tři děti zemřely v dětském věku. Ze dvou dospělých synů měl jednoho na vojně, a protože už s manželkou na chod hospodářství nestačil, tak si požádal u vojenských orgánů o uvolnění svého syna z vojenské služby. Jak psaly dobové noviny ze 17. 10. 1891, žádosti bylo vyhověno a mladý Havel se vrátil domů. Bylo hodně radosti a zdálo by se, že v rodině nastanou šťastné časy. Jenže ouha. Mládí potřebuje lásku a mladý Havel se zamiloval do místní mladé a krásné dívky. Říkáte si – a v čem je problém? Ona totiž byla chudá a Havlovi rodiče tomuto vztahu nepřáli. Přece nepředají hospodářství, které celý život budovali, nějaké takové… Od té doby byly slovní rozepře na denním pořádku. A když mladý Havel naznačil, že se vezmou, tak starý Havel kategoricky naznačil svůj nesouhlas s pohrůžkou vydědění. A výsledek? Tragický. Nešťastný mladík se v příhodnou chvíli dobře mířenou střelou do srdce, zastřelil. Zármutek rodičů byl obrovský, neboť jim zbyl ze všech dětí jen pouhopouhý jeden syn, a to bohužel jejich vlastní vinnou.

V létě roku 1927 vyvrcholila manželská krize mezi Růženou Langmajerovou a jejím manželem. V tomto případě se jednalo o klasický manželský trojúhelník a milencem mladé Langmajerové byl jakýsi Mráček ze Žerovic. Ke zlomu došlo, když prodali nějaký domek. Nevím jestli svůj, nebo měli třeba z dědictví ještě jeden. V každém případě Růženě „vlezl brouk do hlavy". Chtěla se zmocnit všech peněz, odstranit manžela a jako bohatá vdova si chtěla vzít za muže svého tajného milence. Se svojí představou se svěřila Mráčkovi a společně přemýšleli o „vhodným" způsobu. Vymysleli ďábelský plán s nájemným vrahem. V místě pracoviště ve Starém Plzenci, kde pracoval manžel Langmajerové, našel horníka, který byl dlouhodobě bez práce. Byl to nějaký Josef Berkovec z Nové Vsi u Dobřan, který rád za menší peníz vykonal jakoukoliv práci. Mráček za ním přišel a řekl mu o svém plánu. Dal mu na ruku 800 korun a revolver s náboji. Vysvětlil mu situaci, jak má sledovat Langmajera, kde ho potká samotného a další pokyny. Pokud svůj úkol splní a vytipovanou oběť zastřelí, dostane ještě dalších osm set korun. Tak bylo ujednáno. Jenže nastal „malý" problém, o kterém předem neměli ani tušení. Oni totiž předpokládali, že jakožto oni udělají pro peníze a majetek cokoliv, tak i druzí budou takhle stejně uvažovat. Berkovec sice byl nezaměstnaný a potřeboval každou korunu, ale ne za každou cenu, takový měl aspoň charakter. Po vážné vnitřní úvaze vše četníkům nahlásil a předal jim i pistoli. Langmajerová s Mráčkem byli zatčeni a postaveni pro zločin plánované vraždy před soud. Sice vše popírali, ale při domovní prohlídce byly nalezeny intimní milostné dopisy, které dokazovaly pravý opak. Také svědkové potvrdili, že Mráčka několikrát v Petrovičkách viděli. Jaký trest dostali nevím, neboť dalších zpráv nemáme. Možná, zcela hypoteticky, se kvůli tomu Langmajer se svoji proradnou manželkou rozvedl a našel si nějakou věrnější. A Langmajerová, když byla volná, si mohla po propuštění z vězení vzít svého milence. Je zde ale jedna zásadní otázka. Zdali by si ji vzal bez těch velkých peněz na které měli políčeno…

Třebíšov

Necelé 2 km východně od Petroviček najdeme neméně malebnou vísku s velkým rybníkem, Třebíšov. A právě tento rybník se dostal až do klatovských novin. Bylo to počátkem listopadu roku 1873, kdy se pořádal výlov rybníka a kdy tady došlo k mnoha výtržnostem. Z jakého důvodu? Pokaždé, když skončí výlov, tak se zvolává „Hoří" a tím se dává najevo místním, na břehu netrpělivě čekajícím, že si mohou zbylé ryby vylovit a zadarmo nechat. Toto zvolání bylo však dozorčím četníkem vyhlášeno hodně brzy, buď nevědomky, nebo to mohla být podařená lest nějakého místního šibala, který napodobil hlas vrchního dozorčího. V každém případě to byla situace, kdy výlov pomalu končil, ale k poslednímu zátahu již nedošlo. Odhadem na sto velkých ryb, mimo ty malé, se ještě v rybníku plácalo. Prostě a jasně na čísi povel přítomné davy přihlížejících hromadně naskákaly do vody a bahno nebahno rychle chvátaly k vyhloubenému místu, kde byly největší „mackové". Co následovalo, to se jen tak nevidělo. Pokud si představíte nějakou hromadnou grotesku z vodního prostředí z němé filmové éry, tak se trochu přiblížíte realitě v Třebíšově. Tady nebylo dopředu nic daného, tady to bylo přímo živelně autentické a osobitě přirozené. Nelze popisovat všechny situační skeče, ale kromě humorných, včetně různých „držkopádů", došlo i na ojedinělé vzájemné násilnosti nebo při chycení četníkem. Jak se v závěru zprávy psalo: „Rozsáhlé vyšetřování bylo zavedeno."

Ivan Rubáš