Loučim

Obec pod Černou skálou (730 m n. m.) vzdálená cca 14 km západně od Klatov patřící již do sousedního domažlického okresu. V minulosti však hodně spjata s Klatovy. První písemná zmínka je z r. 1357. Nejvýraznější dominantou obce a okolí je gotický kostel Narození Panny Marie, ve kterém najdeme kopii Loučimské černé Madony. U kostelní zdi na hřbitově je hrob významného regionálního básníka Rudolfa Mayera (1837-1865).

Taková normální „obyčejná" krádež, kterých byly tehdy tisíce, se stala v noci z 25. na 26. října roku 1884. Kuriózní bylo jen místo činu. Byla jím špižírna loučimské fary. Ať byla doba jakákoliv, služebník Boží se neměl nikdy špatně a toho si byli zloději vědomi. A co se ztratilo? Jen pytel soli, celá telecí „kejta", tři zajíci, několik bochníků chleba a láhev petroleje. No jo, někdo vytváří zásoby pro „strejčka Příhodu" a někdo ve vlastním zájmu zabavuje…

Na konci července roku 1912 byla nedopatřením postřelena asi devíti broky Majdalena Marková, dcera místního truhláře. Této situace chtěla využít její macecha (nevlastní matka), která však byla její pravou tetou. Truhlář Marek, když mu zemřela manželka, tak se podruhé oženil a vzal si za ženu sestru své zemřelé ženy. Ta si do nového domu přivedla svoji vlastní malou dcerku, která však byla duševně „zakrnělá". Mezi macechou a nevlastní dcerou nastaly velké rozepře, neboť macecha upřednostňovala svoje dítě. Jak jsem již uvedl, byla Majdalena nešťastně postřelena a „lavírovala" s následky zranění, macecha během poloviny srpna uvařila „utrejch" (arzenik na trávení myší) a podala ho s jídlem dceři. Majdaleně se přitížilo a přivolanému doktoru Královi z Klatov bylo divné, že měsíc staré rány jsou zahojené a přesto zdravotní stav nemocné je kritický. Společně se strážníkem „uhodili" na macechu a ta se pod tíhou svědomí přiznala k plánované otravě. Majdalena zemřela 25. srpna v krutých bolestech. Její macecha byla u soudu sice po právu potrestána několika lety vězení, ale to už život mladé dívce nevrátilo…

Dalším „nenormálním" občanem této obce byl jistý rolník Halada. Ten již několik let žil v napjatém poměru se svojí manželkou, kterou pro každou maličkost surově bil a trýznil. Když už to nebohá nemohla vydržet, tak od něho utekla. V ten moment se z Halady stal kajícník a několik dní trpělivě prosil svoji ženušku o odpuštění a žadonil, aby se vrátila domů, že už na ní bude hodný. Spíše šlo o to, že mu neměl kdo posluhovat a on neměl koho dirigovat. Haladová uvěřila slibům svého muže a vrátila se zpátky. Pár dní byl klid, ale domácí „teror" začal zase nanovo. Vše vyvrcholilo 5. srpna 1923, kdy Haladu opět zasáhl „amok" a začal svoji ženu bestiálně bít. Přitom ji svlékl donaha a bil ji přímo na holé tělo. Nebohá z toho omdlela a zůstala ležet na podlaze. Tyran Halada si obmotal její vlasy kolem ruky a začal jí vláčet po dřevěné podlaze. Následkem toho ji sedřel do krve kůži na zádech, nohou a jinde na těle. Nejvíce však byla postižena samotná hlava, zejména temeno, které bylo sedřené až na holou lebeční kost. Celkovému utýrání k smrti zabránili sousedé a přivolaný strážník Haladu zadržel a odvedl k soudu. Haladová byla převezena do klatovské nemocnice, kde měli plné ruce práce, aby ji zachránili. Do smrti však měla na těle hrozné jizvy, jako připomínku na manželovo surové zacházení. A co teprve ty jizvy na duši… A Halada? Dostal sice dva tři roky za těžké ublížení na těle, ale v podstatě se mu nic nestalo. Svědomí asi neměl, poněvadž byl bezcitný k jiným i po odpykání trestu.

Ivan Rubáš