Kosmáčov

Vesnička 4 km východně od Klatov,  dříve nazývaná  Kozmáčov.

Dne 10. října roku 1872 spěchal brzo ráno, ještě za tmy, jistý tamní rolník do Čínova pro formana, aby šel orat. Sotva však přišel k Lažánkám, spatřil prý ohnivého muže, který měl místo rukou ploutve, kterak se vznášel ve vzduchu a „plul" k němu. Strachem mu vstaly všechny vlasy na hlavě a celého ho polil smrtelný pot. Neváhal, otočil se, „vzal nohy na ramena" a pelášil zpátky domů. Když přiběhl celý bledý a na smrt vystrašený domů, měl prý ještě oči spánkem sevřené…

Jiný zážitek při cestě z „Kozmáčova" do Klatov měla v neděli 17. ledna roku 1909 23 letá Anna Kličková. A jaký? V úvoze hlavní cesty na „Švejckým" vršku ji před polednem překvapil slušně oděný mladík, který se na ni znenadání vrhnul, z vysoké meze ji povalil do příkopu a chtěl ji znásilnit. Dívka jistě vykonávala doma vesnické domácí práce, neboť se útočníkovi zdatně bránila a on nemohl dosáhnout svého cíle. To ho rozběsnilo do té míry, že vzal po ruce ležící kámen a začal nebohou Kličkovou mlátit do hlavy. Možná by podlehla, když se najednou u pivovaru na cestě objevili nějací pocestní. Násilník zanechal svoji oběť v bezvědomí a bez pomoci ležet v trávě, ale jelikož nebyl ukojen jeho „chtíč", tak ji aspoň oloupil o nepatrný obnos, který měla u sebe. Kličkovou přivedli k životu a dopravili domů. Ošetřil ji lékař Václav Král. Mladé a zdravé tělo si se zraněními pomohlo samo, ale šok byl horší. Psychika děvčete byla nalomena a celý život se pak bála sama někde jít. Její sestra vše v Klatovech udala četníkům, kteří po ohledání místa činu našli zakrvavěný kámen a zahájili klasické vyšetřování. Strážníci Maxmilián Šíbl, Bohumil Bílek a František Kostka dle popisu zatkli 25letého dělníka od „Schifauera" Václava Šrámka, který sice byl dodán k soudu, ale vinu odmítal. Pro nedostatek dalších novinových zpráv nevíme,  jak to vše dopadlo, zdali zatčený byl potenciálním vrahem, či nikoliv, ale to je jedno, hlavně  že nedošlo k tomu nejhoršímu, ke smrti… Tato událost vzrušila celou veřejnost, protože se to stalo za bílého dne a kousek za městem.

Slavošovice

Obec 3 km východně od Klatov. Pýchou obce je nově opravená (v září r. 2010) kaplička sv. Jana Nepomuckého s atypickými sloupy.

Svého času tady byl obecním starostou Jan Staněk. Bylo to v době, kdy se v obci začalo více nežli jindy „kráct". Nebylo snad chalupy, kde ještě zloděj nebyl. Taky starosta, ač vážená osoba, byl „poctěn" zlodějovou návštěvou. To se stalo v noci ze soboty na neděli, z 12. na 13. března roku 1870. Pěkně mu to zloděj „vybílil"…, vzal si peřiny, šatstvo, prádlo a další věci. Hodně toho odnesl, ale přece jenom něco přinesl. Měl s sebou dláto,  s kterým vylamoval skříně, a to tady zapomněl. Staněk, když vše nahlásil a sepsal, odešel s dlátem za místním kovářem a zeptal se ho,  zdali nezná ono dláto. Kovář poznal svojí práci a také pověděl, kdo si onen „vercajk" (nástroj) u něho nechal dělat. Strážníci zašli na udanou adresu jednoho místního občana a nestačili se divit. Tak „vybavenou" domácnost ještě neviděli. Tak to vidíte , jaká to je smůla, stačí malá nepozornost a už vás „maj"… V naší době taky máme „zlodějského smolaře". V jednom nejmenovaném městě vyskočil zloděj s lupem z okna tak nešťastně, že mu z kapsy kalhot vypadla „občanka"…

Do Klatov to byla necelá hodinka chůze,  a tak děti denně běžně chodily do školy „po svých". Jednou takhle ve středu 9. března roku 1910 krátce po poledni šlo polní cestou několik děvčat z měšťanské školy. Nedaleko za městem se setkaly s neznámým mladíkem, který vůči nim zaujal tak nemravné postavení, že studem zčervenaly. Daly se na útěk a nezastavily se až doma. Mladík ve své pozici setrval dál a zanedlouho cestou domů šla 11letá M. Š. Přiblížil se k ní a činil jí neslušné návrhy. I ona vzala „nohy na ramena" a utíkala domů. Úlekem nemohla mluvit a první slova ze sebe dostala až teprve druhý den. Otec děvčátka se odebral do Klatov a celou věc udal prvnímu strážníkovi, kterého uviděl. Dle popisu byl zjištěn jistý 25letý zámečník Vojtěch Černý, který byl svého času bez práce a „krátil" si takto čas..                                                                

Ivan Rubáš