Tajanov – 1. díl

Malá obec přibližně kilometr severozápadně od Klatov, pod které spadá. Katastr obce se rozprostírá na levém břehu řeky Úhlavy, přes kterou byl roku 1911 smontován železný nýtovaný obloukový most. Ten byl odstraněn v r. 1978. Již dva roky předtím se udělala nová silnice s moderním železobetonovým mostem, který byl však letos na jaře po 35 letech také zbourán. Uprostřed vsi kostelíček sv. Jana Nepomuckého z r. 1907. Severně leží les Husín (461 m n. m.), ve kterém se nachází mohylové pohřebiště starší a mladší doby železné a střední a mladší doby bronzové. Celkem se tu našlo 43 mohyl, které od r. 1885 prozkoumával Karel Hostaš. Pod Husínem teče řeka Úhlava s přirozenými meandry. V obci je vyhlášené zahradnictví Dany Papouškové a Klatovské rybářství má tady zpracovnu ryb. Rodiště patera Jana Nepomuka Sedláka (9. 4. 1854 - 30. 9. 1930).

Tento nejvýznamnější rodák malé vesničky Tajanova u Klatov (čp. 13) vystudoval v Klatovech gymnázium a poté v Praze bohosloví. Ve svých 22 letech byl vysvěcen na kněze a církevní kariéru začínal mimo jiné i v daleké Bosně, kam byl povolán jako polní kurát. V roce 1889 byl promován na doktora teologie a od tohoto okamžiku jeho kariéra začala strmě stoupat. To víte, čím vyšší vzdělání, tím větší zájem okolí o toho člověka. Samozřejmě, že dosažené vzdělání musí být bezpodmínečně podloženo kvalitními znalostmi. To Sedlák splňoval vrchovatě. Byl konzistorním tajemníkem, kanovníkem kapituly u chrámu sv. Víta, byl domácím papežským prelátem, vikářem pražské diecéze a od roku 1907 světícím biskupem. Byl literárně a politicky činný. Dokonce zasedal v Českém sněmu, kde byl ve školské komisi. Byl také štědrým mecenášem. Na přestavbu děkanského kostela v Klatovech věnoval nemalou částku, ale hlavně pro svoji rodnou obec a její obyvatele nechal v roce 1907, jen na své náklady, postavit kapli sv. Jana Nepomuckého, opatrovnický dům, obecní síň a knihovnu (1908). I ta socha u mostu je od něho. Vždy podporoval českou věc a myšlenku a dodnes starší generace z vyprávění o něm ví, jaký byl za svého života. Ještě dnes ve vsi žijí potomci rodu, z kterého vyšel i jejich slavný předek. Klatováci také nezapomněli na jeho zásluhy, a tak na věčnou paměť nechali pojmenovat bývalou silnici Úhlavskou, spojující Klatovy s Tajanovem, ulicí Dr. Sedláka.

Začátkem roku 1876 provozoval v Tajanově hospodu jistý „koumák“, který se rád „vohlížel“ po věcech druhých. V té době finišovaly poslední práce na klatovském vlakovém nádraží a tak tam bylo plno stavebního materiálu. Hostinského to všechno lákalo a tak se jednou v noci vypravil na pochůzku. Pro příležitost si vzal s sebou vůz a ten celý naložil prkny. Měl však smůlu, byl vyrušen hlídačem a chycen. Neuplynul ani týden a z nádraží zmizelo větší množství kovových trubek. Zloděje se nepodařilo chytit při činu, ale policajti měli v hlavě čerstvý záznam zmařené krádeže, a tak se vydali do Tajanova navštívit tamního hostinského. Ten pochopitelně vše zapřel, ale při prohlídce hospodářství byly ve studni zmíněné trubky nalezeny. Jelikož se dopustil krádeže a ohrozil stavbu státního významu, dostal nějaký měsíc vězení. Pochopitelně, že když se vrátil, kradl dál, možná v „menším“ a dávaje si větší pozor…

Jedním z dalších zajímavých lidí pocházejících z Tajanova byl Jan Zelený, někdejší žák klatovského gymnázia a suplující profesor na témže ústavě, který v roce 1886 působil jako profesor na ruském gymnáziu v Nižněčirsku. Za svoji vynikající a příkladnou pedagogickou činnost byl vyznamenán řádem svatého Stanislava. To víte, základy dostal na klatovském gymnáziu a tehdejší české (rakouské) školství bylo precizně propracované a na vysoké úrovni. Východ Evropy se od nás učil…

Na začátku července roku 1887 nalezl v půlmetrové hloubce na své louce zvané „V Rybníce“ (číslo parcely 82) Václav Čížek bronzový předmět, který se podobal dlátu a asi byl tak i využáván. Čížek kopal nějakou díru či strouhu a náhoda tomu chtěla, aby dotyčný předmět našel. Jako uvědomělý občan nález ohlásil, a přestože si mohl předmět nechat, věnoval tuto starožitnost klatovskému muzeu, za což mu byla v tisku vyslovena veřejná pochvala. Panu Karlu Hostašovi udělal velkou radost a sám Hostaš mu byl osobně poděkovat. Tak by to mělo být. Když určitá věc nepřinese užitek mně, daruji ji dál, protože může přinést užitek druhému…

Ivan Rubáš