Velenovy

Vesnice ve Stehlíkově kraji zhruba někde na půli cesty mezi Plánicí a Nalžovskými Horami. Dominantou obce je kostel sv. Jana Nepomuckého. Velenovy jsou rodištěm Msgre. Josefa Antonína Hůlky (1851-1920), což byl českobudějovický biskup, lidumil, spisovatel a na jeho rodném domě je instalována pamětní deska.

Ani Velenovy v minulosti neušly zhoubnému ohni. Jeden takový, jeden z mnoha, se stal 21. června roku 1878. Nikdo tenkrát nezjistil, jakým způsobem požár vznikl, ale bylo to někdy kolem čtvrté hodiny odpolední. Nevýhodou při hašení byl vítr, který zrovna na potvoru vál silně a podporoval další ohniska. Dalším malérem byl nedostatek lidí, kteří by mohli pomoci hasit. To víte, lidé byli na lukách a sušili sena. Na štěstí byl všechen dobytek na pastvě, takže lidé přišli „jen“ o neživý majetek. Na pomoc místní stříkačce přijela panská z „Nalžovek“ (Nalžov) a také pláničtí kolegové hasiči se dostavili. Důležitým momentem bylo v těchto situacích vynášení věcí. Společnými silami byl oheň zlikvidován, ale přesto za oběť padlo jedenáct objektů. Z toho šest stavení shořelo úplně a také škola byla na tom hodně zle. Nakonec všichni museli být „donuceni“ ke stavbě nových chalup. Že se určitě zadlužili, netřeba zmiňovat. Oheň je vždycky dobrý sluha, ale zlý pán…

Z Velenov pocházel jistý Jan Kašpar, který se podruhé „narodil“. Jak je to myšleno? To je tak. V sobotu 22. listopadu roku 1879 se vydal do Horažďovic pro kořalku. Když se vracel zpátky domů, byla již tma a on chudák si zmátl cestu a třikrát dokola obešel své rodiště, aniž by tam došel. Byl již hodně unavený, a tak si na chvíli sedl. Všichni lyžaři, běžkaři a turisté hor ví, že toto je v mrazu nejhorší věc, co se může stát. Aniž byste chtěli, unavené tělo si „poručí“ a za chvíli jste v „klimbu“. Je to taková psychická podvědomá reakce mozku, který cítí blížící se „konec“ a připravuje „bezbolestné přípravy“. Takže Kašpar sedl, usnul a pomalu mrzl, až skoro umrzl. Ráno o deváté hodině šel touto cestou podruh Josef Kroupa z nedalekých Těchonic a našel ubožáka celého mrazem zkřehlého. Doběhl pro povoz a dovezl Kašpara do Stříbrných Hor (dnešní Nalžovské Hory), kde byl druhého dne přiveden k vědomí. Myslím, že si příště již dal pozor. Toto nebezpečí nás může potkat nejen v zimě na horách, ale také ve městě, pokud je nízká teplota. Člověk mající v sobě nějaký ten alkohol usne a může zemřít na podchlazení.

Jednou takhle v červenci roku 1883 se koupali místní hoši v obecním rybníce. Jen málokdo uměl plavat, a ten kdo to uměl, byl středem pozornosti. Největším frajerem byl selský synek Karel Weis, který ostatním předváděl ve vodě lecjaké kousky, až se všichni divili. Byl uprostřed rybníku, když tu pojednou „ouhle“. Buď mu došly síly nebo ho chytily křeče, prostě se začal topit. Volal o pomoc a začal mizet pod hladinou. Do kamarádů najednou jako když „střelí“, všichni utekli na břeh. Jediný František Stupka se odvážil k tonoucímu, uchopil jej kolem těla a plaval s ním ku břehu. Po nějakém čase přišel Weis k sobě a svatosvatě se zaříkal, že ve vodě již žádné vylomeniny dělat nebude. Prý ani za peníze. No a celé léto byl ve Velenovech největším hrdinou a frajerem Stupka… Také i my obdivujeme hrdinské skutky našich spoluobčanů a pokud jde o záchranu lidského života, tak obzvlášť…

V srpnu roku 1929 se po obci potuloval nějaký neznámý muž, který obhlížel domky a díval se přes okna dovnitř. Byl zadržen místními a odveden ke starostovi obce. Na dotazy co tady pohledává, neodpovídal a dělal ze sebe hluchoněmého. Teprve přivolaný četnický strážmistr Pauza ze Stříbrných Hor učinil zázrak a dotyčný promluvil. Evidentně si vymýšlel a jelikož neměl u sebe žádné doklady, jen hodinky, jejichž původ nabytí nemohl doložit, byl zatčen a dodán k plánickému soudu. Mělo se zato, že to byl nějaký člen zlodějské party, který byl předem poslán na výzvědy a očíhnout situaci. Lidé si vždycky více všímali cizích lidí v okolí svých příbytků. V naší „krizové“ době je také třeba věnovat více pozornosti ochraně svého majetku…

Ivan Rubáš

Příště: Těchonice